S Mílou se známe snad sto let. I když byla o generaci starší, duší byla moje nejlepší kamarádka a mým dětem skvělá babička.

Sousedka Miluška se rychle stala členkou rodiny. Jen jsme se do paneláku přistěhovali.Nechyběla na žádné oslavě narozenin, společně jsme pekly vánoční cukroví, s dětmi rozebírala jejich první lásky.

A když jsme s manželem potřebovali hlídání na večer, neznali jsme lepší chůvu, které bychom mohli svěřit naše malé tyrany.A když jsme dorazili z divadla, mohli jsme si být jisti, že děti budou sladce spát a Míla bude s nadšením poslouchat naše zážitky.

Jsou to dva roky, kdy se neohlášeně objevila za dveřmi. Přišla nám říct, že se stěhuje.Už prý nezvládne to, co dřív. A hlavně její zatoulaný syn se vrátil i s rodinou a budou bydlet v jejím bytě. Ona sama už má pokojíček v Domově pro seniory. Tam o ni bude dobře postaráno.

Hurá za babičkou!

Skoro rok jsme o Milušce nevěděli.K synovi na návštěvu určitě nechodila, to by se jistě zastavila na kus řeči. Ani nezavolala. Jen na Štědrý den jsme si poslali esemesku.

Říkali jsme si, že má v domově asi jinou zábavu, než starat se o nevlastní rodinu.O tom, jak se věci mají doopravdy, jsem se dozvěděla čirou náhodou při čekání na vlak. Nechtěně jsem zaslechla rozhovor dvou babiček. Bavily se o Milušce.

Syn se za ní zastavil za rok jen dvakrát. Vnoučata ani neviděla.Celé dny zůstává sama a trápí se. Hned, jak jsem dorazila domů, jsem postavila rodinu do pozoru. Obléct se, nasednout a jede se do Domova! Za babičkou Miluškou!

Jsme její rodina

Když nás viděla, byla trochu zaražená.Nakonec ale u štrúdlu, který jsem upekla podle jejího receptu, rozvázala. Byla by nám zavolala, ale strašně se styděla. Znělo to jako zoufalé volání o pomoc.

Vrátili jsme se o rok zpátky a adoptovali Milušku oficiálně za naší babičku.Tak jsme to ostatně už cítili dávno. Chodí k nám minimálně dvakrát týdně.

Pohlídá vnuka nejstarší dcery, uvaří, napeče, a když se vrátíme později, přespí v pokojíku, který uvolnila naše vdaná dcera. Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se, zda už zašla za synem na návštěvu.Usmála se a řekla, že se jednou potkali na chodbě u dveří.

A že ho jen pozdravila a šla k nám. My jsme totiž teď její rodina.

Jana (52) Chomutov .