Seděla jsem pod planou růží v rohu louky a plakala tak, jak to umějí jen děti. Umřela mi milovaná babička. Myslela jsem, že je z mého života nadobro pryč. Pak se ale stalo něco, co mou rozbolavělou dušičku uklidnilo.

Všechno se odehrálo už tak dávno, ale ten pocit ve mně setrvává dodnes. Vím, že ta, která mě v dětství milovala víc než matka, je se mnou napořád.

Byla mi tátou i mámou

Rodiče se rozvedli, ještě než jsem nastoupila do školy, a matka se všemožně snažila, aby se táta se mnou nevídal. Mockrát jsem ho pozorovala skrytá za záclonou okna v obýváku, jak stojí dole u vchodu paneláku a marně se snaží dozvonit.

Matka mi zakazovala mu otvírat, nesměla jsem mu ani zamávat. „Koukej se klidit od toho okna, ať tě nevidí!“ Tahle její věta, kterou doprovázela bolestivým pohlavkem, mi zní v uších dodnes.

Proč se tak chovala, jsem pochopila až v dospělosti. Moje matka, která mě až do své smrti považovala za svůj výhradní majetek, byla psychopatka. Nikdy mě nepohladila, nikdy mi neřekla zdrobněle.

Ale já jsem citově nestrádala ani poté, co otec nadobro vzdal svůj boj o to, aby mě mohl mít u sebe aspoň na chviličku. Měla jsem babičku, která s námi v našem třípokojáku bydlela. Milovala mě a já ji. Byly jsme si oporou před mojí běsnící matkou, která své zloby vylévala i na ni.

Pohádky plné dobra

Babiččin pokoj voněl po bylinkách. Ráda jsem sedávala v rozložitém ušáku a poslouchala její vyprávění. Dokázala si vymyslet stovky příběhů. Ožívaly v nich víly a další bytosti z jiných světů, pokaždé s láskyplným srdcem.

Mnohé z pohádek se odehrávaly na jarní louce lemované planými růžemi. Když jsem se jí tehdy se zvědavostí ptala, proč bytosti žijí právě tam, řekla, že jako dítě si na podobné louce hrávala, a že se tam se skřítky a vílami potkávala. Na druhý den mě vzala na do nedaleké vesničky, kde se narodila.

Minuly jsem poslední stavení a vyšplhaly do mírného kopečku. Před námi se rozprostírala svěží louka. „Tak tohle bylo moje dětské království,“ řekla babička a já najednou ucítila stejnou vůni, jakou jsem znala z jejího pokoje.

Naše společné chvíle skončily, když mi bylo devět let. Po jednom matčině výstupu se babičce udělalo zle a v nemocnici druhý den zemřela. Sotva mi to matka stroze oznámila, vysmekla jsem se jí a na kole odjela na babiččinu louku.

Když už jsem vyplakala snad všechny slzy, pohlédla jsem ke květnovému nebi a zašeptala:

„Babičko, proč tu už nikdy nebudeš se mnou?“ V ten okamžik se pohnuly mráčky, shlukly se do tvaru srdce a mé tělo prostoupil hřejivý pocit připomínající babiččino pohlazení. Pochopila jsem, že je pořád se mnou a nikdy mě neopustí.

Hana S. (52), Beroun