Byla jsem dobrá ve všem, a tak mi sebevědomí nechybělo. Každý má ale nějakou slabinu. A tou byl u mě tanec. Najednou jsem se nepoznávala.
Patřila jsem k šikovným holčičkám, kterým šlo všechno. Docela hezky jsem malovala, dobře počítala a recitovala na soutěžích, školu jsem reprezentovala a byla jsem velkým oblíbencem učitelů.
Taky jsem s velkým nasazením zpívala a tancovala, nikoli ale v nějakém souboru, na různých akcích a oslavách. Dokonce jsem hrála ochotnicky divadlo. Proto jsem si myslela, že budu dobrá jednou i v tanečních.
Prostě jsem patřila mezi nejlepší ve všem, nač jsem sáhla. Chytrá holka, která měla otevřené dveře na gymnázium a poté i na vysokou školu. O tom nepochyboval nikdo.
Odhodlání
Základní školu jsem končila se samými jedničkami a s celou řadou diplomů. Na gymplu jsem taky patřila k těm chytřejším, a jak to v tu dobu chodilo, přihlásila jsem se hned v prvním ročníku do tanečních.
Spolu s dalšími spolužačkami jsme nakráčely na první hodinu sebevědomě, v šatičkách s volánky, na nohou lodičky s vysokým podpatkem. A tam přišel můj první životní kámen úrazu…
Křepčit na zábavě sama, nebo přešlapovat při ploužáku, to jsem zvládala vždycky dobře, jenže tady nastoupila klasika.
Neschopná
Tance ve dvojici, kdy jeden vnímá druhého, jsou sladěný pár, a hlavně se mají držet přesně stanovených kroků. To byl pro mě nepřekonatelný oříšek!
I když jsem se kroky naučila jako cirkusový medvěd před zrcadlem, v tanečních přišla chvíle, kdy jsem je měla sladit s partnerem. Tohle jsem nedokázala. Už při třetím kroku jsem mu šlápla na nohu a vzápětí on mně, protože ta moje noha tam neměla co dělat.
Když jsem ty své neposlušné nohy sledovala a v duchu si k tomu počítala, zapomněla jsem na ruce a správné držení těla. Tak jsem se soustředila, že jsem měla brzy hlavu až skoro v pase tanečníka, a to se nelíbilo ani tanečním mistrům ani přihlížejícím rodičům.
Nakonec si mě vzal do parády sám mistr tance, a doufal, že pohne skálou. Tak jsem si totiž připadala. Ze slona v porcelánu baletku neudělal. Nakonec jsem taneční vzdala, protože jsem pochopila, že nemám cit pro hudbu a empatii pro partnera.
Kde se to ale ve mně vzalo? Marně přemýšlela celá rodina, protože všichni byli zdatní tanečníci. Na každém plese máma s tátou vytáčeli polku, valčík i mazurku. Obě moje děti se povedly po nich, můj životní deficit je naštěstí minul.
Vzpomínala jsem po letech na své taneční s humorem, dostala jsem tehdy od života políček, který mi srazil hřebínek. Nebyla jsem dokonalá!
Geny
Každý máme zkrátka někde slabinu! Jenže pak se narodila má vnučka Sonička. Je to šikovná a chytrá holčička, šlo jí hned všechno, co zkusila. Až do té doby, než loni poprvé vyrazila do tanečních. V tu chvíli mi bylo jasné, že to musí být nějaký nepovedený gen.
Ale kdoví po kom? Nesl se nejspíš staletími od nějaké dřevěné panny v našem rodě. Sonička to vzdala v polovině tanečních a raději se věnuje vrhu koulí. Udělala dobře.
Jarmila (64), Plzeň
Taky jsem v tanečních zažívala trapasy, ale nakonec to byla skvělá zkušenost! Klíč je se bavit a moc neřešit drobnosti. Člověk se pořád učí.
No, taneční jsou náročné, to je fakt. Já na tom byla podbně, ale zvládla jsem to díky trpělivosti a humoru. Není důležité být ve všem nejlepší, ale najít radost v tom, co děláš.
Taneční jsou prostě výzva! Taky jsem měla podobný zážitek, ale brala jsem to s nadhledem. Hlavní je, že to člověka naučí posouvat svoje hranice, ne?