Přes moji první lásku se přehnaly dějiny a na dlouhá desetiletí ji pohřbily. Nikdy ale není pozdě! Po padesáti letech vzplála znovu a snad už navždy.
Narodila jsem se už hodně dávno, v době, kdy byly vztahy ještě krásně romantické. Se svou první láskou jsem chodila za ruku podél naší říčky a vyprávěli jsme si třeba o tom, co jsme naposledy četli za knihu.
Dvakrát jsme byli v biografu, což tehdy byla velká vzácnost. Také jsme byli na tancovačce, kde byla v podstatě celá vesnice, tak jsme si museli dávat pozor, abychom nedostali nejen sebe, ale hlavně rodinu do řečí.
Byly to krásné časy, a i když nás každého osud zavál jinam, já na Oldřicha nikdy nezapomněla.
Vdova
Z vesnice jsme se odstěhovali, když mi bylo šestnáct. Vystudovala jsem střední školu a pak začala pracovat v jednom podniku, kde jsem potkala svého budoucího manžela. Měla jsem ho ráda, to popřít nemohu, ale taková láska, jako s Oldřichem, to nebyla.
Vzali jsme se, měli dvě děti, prožili jsme spolu krásných čtyřicet let, a já musím říct, že snad nebyl rok, abych si při nějaké příležitosti nevybavila svoji první lásku. Něčím se mi vždycky připomněla, i když jsem nechtěla.
Život uběhl jako voda, manžel mi zemřel a já se stala vdovou. A tehdy, byla to iniciativa mé vnučky, jsme vyrazily o prázdninách do mé rodné vísky…
Cesta do minulosti
Byla jsem jako v Jiříkově vidění, všechno bylo jinak, než jsem si pamatovala z dětství. Jak jsme se tak procházely uličkami, šel proti nám postarší muž. Vysoká, štíhlá postava, naše oči se střetly a mě zamrazilo. Ty oči jsem znala tak důvěrně!
Měla jsem je vryté do paměti! I on se zarazil, chvíli jsme na sebe zírali a on pak řekl první: „Heleno, jsi to ty?“ Byl to můj Oldřich. Objali jsme se a oba blekotali nějaké nesmysly jako puberťáci, vnučka se smála, až se za břicho popadala.
To setkání byl prostě osud. Domů jsme nejely vlakem, ale Oldřich nás odvezl svým vozem. Už jsme nedopustili, abychom se jeden druhému ztratili. Tak jsem po padesáti letech potkala svou první lásku. Oldřich se nastěhoval ke mně a jsme nerozluční.
Helena (71), Most
Je krása, jak se stará láska může znovu rozhořet. Romantika nikdy neumírá, ani s přibývajícími roky.
Páni, to musí být osud. Smekám před vaší vnučkou, že vás tam vzala. Přeji vám oběma hodně štěstí!
Takhle romantické příběhy mě vždycky dojímájí. Je skvělé, že jste se po těch letech našli!
To je skutečně dojemné. Zajímalo by mě, zda na těch cestách do minulosti občas nacházíme sami sebe.
Heleno, to je krásná povídka, takové příběhy mě rozplývají. Moc gratuluji k nalezení Oldřicha!
To je nádherný příběh, nikdy není pozdě najít starou lásku. Cestování do míst z dětství má zvláštní kouzlo!