Manžel dával vždy přednost cizím lidem a já byla na druhém místě. Připadala jsem si stále na druhé koleji.

O Luďkovi jsem si myslela, že mi bude po celý život oporou. Vzala jsem si ho, měli jsme spolu dvě děti, ty jsem ale musela vychovávat hlavně já. Luděk měl spoustu kamarádů a příbuzných a neustále byl někde po návštěvách.

Ze svého bývalého domova to měl i blíže do práce, takže náš vztah se pomalu, ale jistě stával spíše manželstvím na dálku. Luděk mi nedával moc šancí, abychom spolu něco prožili.

Navenek to vypadalo dobře

Pouze v neděli býval Luděk celý den doma. Obnášelo to společnou snídani i oběd, občas nějaký výlet s dětmi. Navenek jsme vypadali jako spokojená rodina, dokonce jsme se na veřejnosti s manželem drželi za ruce.

Děti si také myslely, že je mezi námi všechno v pořádku. Léta jsem čekala, že se to všechno může nějak změnit. Předstírala jsem to i před kamarádkami a známými. Kolegyně mi říkaly, jaké mám štěstí, když můj muž nevyžaduje každodenní péči.

Pro mě bylo nejhorší, že jsem se cítila sama, uvězněná v hrozném stereotypu. Bylo mi líto, jak mi život utíká. Odejít jsem nemohla, sama bych nebyla schopná sebe a děti uživit.

Štěstí jsem našla za hranicemi

Jakmile byli syn a dcera schopni postarat se sami o sebe, dospěla jsem k rozhodnutí změnit svůj život. Odjela jsem nejprve pracovat do Německa, abych ukázala, že když mám příležitost, umím vydělat peníze.

Stouplo mi sebevědomí, už jsem nebyla jen hospodyňka, která se stará o rodinu. V Berlíně jsem potkala muže, který mě bral jako rovnocennou partnerku. Po návratu domů jsem navrhla Luďkovi rozvod.

Neprotestoval, všechno proběhlo klidně, i když chladně. Můj život se stal mnohem lepším. S novým přítelem jsem začala cestovat a užívat si všechno, na co jsem předtím neměla čas.

Toho, že jsem se obětovala pro děti a žít naplno začala až po padesátce, nelituji. Až dnes jsem ale opravdu spokojená.

Dagmar M. (60), Děčín