Chování našich blízkých může být ovlivněno něčím, o čem nevíme.

Se svým synem Vojtou jsem měla dlouho celkem dobrý vztah. Všechno se začalo měnit kolem jeho patnácti let. Tehdy jsem to přisuzovala dvěma věcem. Jednak dospívání, které často nemají mladí lidé jednoduché, jednak mému rozvodu s manželem.

Po rozvodu se změnil

Můj muž od nás odešel a já s Vojtou zůstala sama. Rozpad rodiny syn dost těžce nesl. Uzavřel se do sebe, příliš se mnou nekomunikoval. Začal se povahově měnit, a nebylo to bohužel k lepšímu.

Snažila jsem se pro něho udělat, co jsem mohla, ale nebral to na vědomí,. Přišly první průšvihy ve škole, hlavně s docházkou. Po prvním ročníku gymnázia ho vyloučili. Snažila jsem se přemluvit manžela, aby si s Vojtou promluvil.

Dočkala jsem se obvinění, že jeho výchovu nezvládám a za všechno můžu já. O tom, že by si vzal syna k sobě, ale bývalý muž nechtěl ani slyšet. Dál jsem tedy na Vojtu byla sama a můj život se pomalu měnil v peklo na zemi.

Našla jsem ho v bezvědomí!

Maturitu zvládl syn až na druhý pokus. To už jsme měli mezi sebou i takové konflikty, kdy na mě vztáhl ruku. Obrečela jsem to, ale byla jsem příliš slabá, abych s tím něco udělala. Vojta začal pít alkohol a kouřit doma v bytě i přes můj zákaz.

Odmítal si najít práci, zdálo se, že považuje za férové, abych ho dál živila. Jednoho dne jsem ho našla v bezvědomí. Zavolala jsem záchranku a v nemocnici zjistili, že se předávkoval drogami. To byla pro mě poslední kapka.

Trvala jsem na tom, aby se Vojta léčil. Na psychiatrii ale zjistili, že má duševní nemoc, trpí hraniční poruchou osobnosti. Dnes mě mrzí, že mě taková věc nenapadla dřív, i když by to asi o moc lepší nebylo.

Vojta je dnes doma, nezaměstnaný, bere léky a dál se chová bezohledně. Bývalý manžel s námi nekomunikuje. Cítím se jako v pasti, protože na ulici samozřejmě Vojtu vyhodit nemůžu – a nového partnera si kvůli němu také asi nenajdu.

Anna P. (46), Mělník