Měla jsem nejprve zvláštní vidiny a potom opakovaný sen.

Vánoce jsem měla vždy ráda i proto, že jsem se starala o jeden velký dřevěný Betlém na náměstíčku. Moji známí se mi smáli, že jsem spíš strážkyně než údržbářka, ale pro mě to bylo něco svatého. Cítila jsem, že každá figurka i každý kousek mechu jsou mojí součástí.

Prázdné jesle a červené sáňky

Před třemi roky se stala podivná věc. V polovině prosince jsem umisťovala figurku Ježíška do jesliček. Byla jsem u Betlému sama. Najednou se mi udělalo mdlo. Nebylo mi špatně fyzicky, cítila jsem prázdnotu, takový pichlavý chlad.

Vzápětí následovaly podivné vidiny. Měla jsem před sebou Betlém, viděla jsem Marii i Josefa, ale jesle byly prázdné. Hvězda nad nimi blikala a já spatřila dvoje malé, červené sáňky a jedny dětské botičky, celé zasypané sněhem.

Když jsem se v tom snu zkusila k jeslím přiblížit, ten malý anděl, co ho máme nad stájí, se ke mně naklonil a třikrát na mě tiše křikl slovo „chlapec“. Probrala jsem se z těch vidin celá zmatená.

Snažila jsem se to všechno hodit za hlavu. Říkala jsem si, že jsem prostě jen stará ženská, která měla bláznivou halucinaci.

Jenže ta vidina se pak opakovala i v noci ve snu, a ne jednou, ale několikrát po sobě! Vždy tam byly prázdné jesle, červené sáňky a anděl, který křičel. Začala jsem být nervózní.

Několik dní poté jsem šla na náměstí a u Betléma jsem si všimla jedné věci, které jsem předtím nevěnovala pozornost: andělíčkovi se uvolnila hlava! Figurka se nakláněla, jako by mi chtěla něco říct. Vnímala jsem, že to nemůže být náhoda.

Věděla jsem, kam jít

Pan Král, můj soused, se jen usmíval, když jsem mu o tom vyprávěla. Přesvědčoval mě, že anděl se jen viklá a je to stejně pouze kus dřeva. Já ale věděla, že se plete. Moje intuice mi říkala, že se stane něco zlého. Na Štědrý den ráno mě vzbudil křik.

Vyběhla jsem ven a vidím paní Královou, jak hystericky pláče. Jejich čtyřletý syn Mareček zmizel! Vytratil se dříve, než se probudili. Spolu s ním se ztratily i sáňky. V ten moment mi všechno došlo. Prázdné jesle, sáňky, chlapec!

Pan Král už volal policii, ale mně bylo jasné, že nemáme čas čekat. Vzpomněla jsem si na detaily ze svého snu. V něm jsem viděla, že vyviklaný anděl ukazoval k jedné straně. Tím směrem byl starý, suchý dub, který stojí u městského parku.

Byl to detail, který v reálném životě neměl žádný význam, ale ve snu se zdál být křiklavě jasný. Hned jsem se na to místo snažila sousedy nasměrovat. Pan Král si myslel, že jsem se zbláznila, já jsem ale běžela, jak mi jen moje staré nohy dovolily.

Nebyla to náhoda

Když jsem doběhla k tomu dubu, srdce mi bušilo jako zvon. Sněhu už bylo po kolena, ale tam, kousek od staré, rozbité lavičky, jsem je uviděla: červené sáňky! A vedle nich malé, červené botičky. Ležely prázdné, zapadané sněhem, jako ve snu.

Pod lavičkou, stočený do klubíčka a celý promrzlý, ale živý, ležel malý Mareček. Plakal a třásl se zimou, zmatený a vyčerpaný. Vydal se k Betlému, ale v mrazivém počasí mu došly síly a tak se schoval a usnul.

Zachumlala jsem ho do svého kabátu a pevně objala. Když jsem ho nesla zpátky, kolem krku se mi zhoupl řetízek, který mi kdysi dala babička – malý stříbrný anděl.

Vím, že to nebyla  náhoda, nebyly to jen bláznivé sny staré ženy. Byl to ten anděl z Betléma, který mi ve snech napovídal. Možná se jednalo jen o vánoční zázrak, vím ale, že mě vedla vyšší dobrá síla, které se nedá

Radka N., (58), Krkonoše