Když člověka potká nějaký dramatický životní zvrat, může se zachovat různě. Buď se tomu postaví čelem, nebo se uzavře před světem. Nebo začne věřit na zázraky.

Rozvod v mém životě přišel naprosto nečekaně. Byla jsem s manželem už dvacet let a myslela jsem si, že spolu budeme až do konce našich životů. Když mi jednou řekl, že se zamiloval do mladší ženy, myslela jsem si nejprve, že jenom žertuje.

Bohužel to však myslel zcela vážně. Neuběhl ani měsíc a oznámil mi, že podal žádost o rozvod. Byla jsem jako zhypnotizovaná, takže jsem mu nedělala ani žádné scény nebo naschvály, a rozvodové papíry jsem podepsala.

Teprve, když se manžel následně odstěhoval, došlo mi, že to všechno nebyla jen hrozná noční můra, ale že se to opravdu stalo. V tu chvíli jsem se sesypala. Dcera sice stála při mně, ale protože žila s manželem v Německu, mohla mně být oporou pouze po telefonu.

A kamarádka Jitka zase řešila svoje zdravotní problémy, takže energii a čas na to, aby poslouchala moje srdceryvné nářky, neměla. Na svůj život, který se během pár týdnů od základů změnil, jsem tak zůstala sama.

Nežila jsem

Kromě práce jsem nikam nechodila. Stala se ze mě zatrpklá a uzavřená samotářka. Téměř pro nic jsme se nedokázala nadchnout, z ničeho jsem se neradovala. Utápěla jsem se v sebelítosti.

Byla jsem psychicky na dně a přestala jsem věřit, že mě v životě potká ještě něco hezkého.

Vedla jsem takový „život bez života“, a trvalo to hodně dlouho. Tak dlouho, až jsem to začala považovat za normální. Občas jsem se sešla s kamarádkou Jitkou a jednou za měsíc mě na víkend navštívila dcera.

Obě však měly svých starostí a povinností až nad hlavu, tak jsme je nechtěla zatěžovat ještě líčením svých problémů.

Navštívil mě anděl

Čas běžel a najednou tu byl den mých padesátin. Místo toho, abych tyhle kulatiny slavila se svými přáteli a rodinnou, tak jsem seděla sama doma s otevřenou lahví vína a dívala jsem se prázdným pohledem do zdi.

Bylo kolem desáté večer a já zrovna chtěla jít spát, když se náhle ozvalo zacinkání zvonku. Otočila jsem se a málem vykřikla. V místnosti stála, respektive spíše se vznášela, bytost podobná andělovi. Měla tvář pohledné mladé ženy s dlouhými plavovlasými vlasy. Přívětivě se na mě usmála a začala ke mně jemným hlasem promlouvat.

Poradila mi

K mému překvapení však její slova vůbec nebyla laskavá. Naopak – dotyčná mě zahrnula hromadou výčitek. Hubovala mě za to, že jsem se vzdala snahy něco změnit a přestala věřit ve štěstí i sama v sebe.

Pověděla mi, že nade mnou drží ochrannou ruku, ale že mi nemůže pomoci, když o to sama nebudu stát. Než se rozplynula, dala mi ještě několik rad, co mám se svým životem dělat a taky mi kladla na srdce, abych šla příští den na procházku do parku.

Ani nevím proč, ale poslechla jsem ji. Procházela jsem se mezi stromy, když mě najednou oslovil sympatický muž. Začali jsme si spolu povídat a já měla pocit, jako bych ho znala už řadu let. Pozval mě na kávu a vyměnili jsme si telefonní čísla.

V ten den jsem byla od rozchodu s manželem znovu šťastná. A to štěstí, za které vděčím svému andělu, trvá dodnes.

Táňa J. (53), Tábor