Jsem přesvědčena, že po smrti nás čeká něco dalšího v jiném světě.

Ve svých čtyřiapadesáti letech už jsem přestala toužit po tom, s někým být. Dva rozvody mi bohatě stačily a měla jsem dost kamarádek na to, abych žila aktivním životem.

Syn i dcera si našli dobré životní partnery a já se ve volných chvílích ráda starala o vnoučata. Vypadala jsem pořád dobře a cítila jsem se příjemně, když se za mnou na ulici otáčeli i mladší muži.

Stále na mě hleděl

Jednoho dne jsem měla sraz s kamarádkou v restauraci na letní zahrádce. Kamarádka musela odejít dřív, já si ještě chvíli poseděla v krásném letním podvečeru. Neušlo mi, jak se na mě od jednoho stolu dívá jeden mladík. Hleděl velmi upřeně, ale ne vtíravě.

Věk jsem odhadovala tak kolem šestadvaceti. Podívala jsem se mu do očí a myslela si, že uhne, ale nestalo se tak. Zachvěla jsem se, protože mi někoho připomněl, nikoliv svojí tváří, jen způsobem, jakým se pak pousmál. Zdálo se mi, že s ním mám cosi společného.

Občas jsme se po sobě ještě podívali. Potom jsem vstala a odcházela, schválně kolem stolku, kde seděl on. Zůstala jsem v šoku, když jsem zaslechla svoje křestní jméno.

Zaznělo šeptem a pronesl ho zcela určitě ten mladík. Odkud mohl vědět, jak se jmenuji? Převládla ve mně zvědavost a tak jsem ho oslovila. Zeptala jsem se, odkud se známe.

Oživil dávné vzpomínky

S trochu tajemným a smutným výrazem mi mladík odpověděl, že jsme se potkali už dávno. Vzhledem k jeho věku to ale neznělo moc věrohodně. Pak mě šokoval znovu, když se mě zeptal na jedno jméno. Libor Kraus byl kdysi dávno mojí první velkou láskou.

Odkud by to mohl tento mladík vědět, když Libor bohužel zemřel už před mnoha lety? Zamilovala jsem se do něho, když mi bylo patnáct let. Byl o rok starší a potkávali jsme se v našem paneláku pravidelně.

Od jisté doby jsme si začali půjčovat knížky, chodit spolu do kina a pak i jako kluk a holka.

Prožívala jsem svoji první lásku a myslela si, že to takhle bude napořád. S Liborem jsme si krásně rozuměli. Možná, že bychom spolu opravdu zůstali po celý život, to už se nikdy nedovím.

Můj první kluk rád jezdil na motorce a to se mu jednoho dne stalo osudným. Jednoho dne mu na křižovatce nedal přednost nákladní vůz. Libor byl na místě mrtvý a já se z toho vzpamatovávala několik let. Jak to, že tenhle mladík o něm ví?

Prozradil mi, proč mě vyhledal

Přála jsem si vědět, odkud zná mladík moje jméno a jméno Libora Krause. Neodpověděl mi přímo, místo toho mi začal vyprávět věci, o nichž jsem věděla já a kdysi i můj přítel. Byla jsem jako uhranutá.

Mladík mě doprovázel po ulici, ale neměl se k tomu, aby mi celou tu záhadu objasnil.

Až když jsme se zastavili, tak mi řekl, že není člověkem, ale andělem. Vzal na sebe lidskou podobu, aby mi vyřídil vzkaz od mé první lásky z jiného světa. Libor prý na mě nikdy nezapomněl a ví o mém životě. Jednou se prý znovu setkáme. Když to mladík dořekl, omluvil se, že musí odejít.

Stála jsem na ulici a nebyla schopna mu říct, ať zůstane. Už jsem ho nikdy víc nespatřila. Od toho dne jsem ale přesvědčená, že po smrti opravdu nic nekončí. A věřím tomu poselství, že se s Liborem znovu setkám.

Martina D., (59), Třebíč