Dali jsme jí nový domov, ale vděčnosti jsme se nedočkali.

Protože jsem sama vyrůstala v početné rodině, přála jsem si i já mít v dospělosti podobnou. Stejně na tom byl i můj manžel. Rozhodně jsme se nechtěli spokojit pouze s jedním potomkem.

Problémy začaly v pubertě

Měla jsem problémy s tím, přijít do jiného stavu. Na miminko jsem si musela počkat pět let, kdy se nám narodila vytoužená dcerka Evička. Mně už bylo přes třicet, těhotenství bylo rizikové a porod velmi náročný. Od lékařů jsem se dozvěděla, že mi nedoporučují mít další dítě.

Malá Eva ale rostla a neměla si s kým hrát. Jako možné řešení připadala tedy v úvahu adopce. Původně jsme si chtěli vzít nějaké miminko, ale když jsme šli do dětského domova, našla si tam Eva kamarádku, o rok starší Mariku.

Po pár návštěvách a víkendech se Marika začlenila do rodiny a pak už k nám patřila trvale. Všechno bylo hezké a bezproblémové, než přišlo divoké období puberty. Zatímco Eva ji měla klidnou, s Marikou byly vážné potiže.

V šestnácti letech to dopadlo tak, že utíkala z domova a už nás nebrala jako rodinu. Bolelo to, viděla jsem v ní opravdu vlastní dceru. Poté, co dosáhla plnoletosti, opustila nás nadobro.

Nevím, co s ní je

Po pár měsících se u nás objevila policie. Marika se chytila špatné party a dostala se do konfliktu se zákonem. Chtěli jsme jí navštívit ve vězení, ale odmítla to.

Připadala jsem si opravdu, jako když jsem přišla o dceru. V duchu jsem vzpomínala na chvíle, kdy jsme si Mariku odvedli z dětského domova a na všechno hezké v době základní školy.

Měli jsme naštěstí Evu, která nám přinášela jen radost – včetně toho, že si později našla hodného přítele, vdala se a udělala ze mě babičku. Marika už se nám nikdy neozvala, vlastně ani nevím, jestli je ještě naživu. Uplynulo už hodně let a mě ta otázka trápí, ale odpověď na ni se bojím hledat.

Petra V. (58), Ústí nad Labem