Celý život jsem toužila po dětech. Bohužel nám s manželem nebyly dány. Osud to ale zařídil jinak, a dnes si užívám „adoptovaná“ vnoučata.
Brali jsme se velmi mladí, jak bývalo v té době zvykem. Vždycky jsem byla rodinný typ, a tak když mě moje velká láska hned po maturitě požádala o ruku, s nadšením jsem souhlasila.
Vysnila jsem si velkou rodinu, plánovala jsem, že ve dvaceti letech přivedu na svět prvního potomka, za dva roky dalšího a pak minimálně ještě dvě. Ve čtyřiceti budu babičkou a v šedesáti prababičkou. Jak romantická představa!
Adopci manžel nechtěl
Manžel se mi smál, jak to mám hezky naplánované. Ale znáte to, život si s našimi plány dělá, co chce. Zkrátka, nedařilo se. Těhotenství nepřicházelo. Zkusili jsme všechno. Babské rady, lékařská vyšetření, asistovanou reprodukci… Nic nepomohlo.
Lékařský verdikt zněl, že jsme oba zcela zdraví. Žádné problémy nebo důvody se neobjevily. Zkrátka neplodnost bez příčiny. Tolik jsem si přála děti. Se slzami v očích jsem sledovala každou maminku s kočárkem.
Mnohokrát jsem manžela přemlouvala, abychom si nějaké děťátko adoptovali. Ale byl zásadně proti.
Zůstala jsem sama
Nakonec jsem se s tím smířila a snažila se najít jiný smysl života. Zvykla jsem si a s mým milovaným mužem jsme si tak nějak vystačili. Jenže po jeho předčasné a nečekané smrti jsem zůstala úplně sama. V tu chvíli na mě všechno dolehlo.
Nejen smutek po drahé osobě, ale i celý dopad toho, že nemám děti a nikdy se nedočkám vnoučátek.
Opět se ve mně probudily pocity jako tenkrát, kdy jsem nahlížela s bolestí u srdce do kočárků. Teď v důchodu to bylo o poznání těžší. Smutně jsem obcházela dětská hřiště a snila o tom, jaké by to bylo, kdybych tady trávila čas se svými vnoučátky.
A už je zase důvod k radosti
Jednou jsem seděla na lavičce a oslovila mě jedna maminka. Daly jsme se do řeči. Všimla si, že jsem smutná, a já jsem si zase všimla, jak je unavená. A tak jsme se vzájemně začaly svěřovat, zatímco její Josífek a Madlenka pobíhali po hřišti.
Vyprávěla jsem jí, jak se cítím osamělá, a ona mi řekla, že jim naopak chybí babička. Ona už rodiče nemá a manžel je cizinec, a tak děti vyrůstají bez prarodičů. Slovo dalo slovo, a dnes je ze mě adoptivní babička. Navštěvuji je obden, pomáhám jí s domácností a mám ji jako svou dceru.
A jako bonus dvě nádherná vnoučátka. Krásné na tom je, že tohle je rodina, se kterou jsme se navzájem vybrali. A tak nezažíváme žádné spory. Naopak, najednou je můj život zalitý sluncem.
Jana K., 64 let, Luhačovice