S manželem jsme se vždycky moc milovali. Štěstí nám kalilo jen jedno – nemohli jsme mít děti. Hlavně mě to strašně trápilo. Vyzkoušeli jsme všechno možné, léta nám ubíhala, ale nic nepomáhalo. Nakonec jsme pochopili, že vlastní dítě mít nikdy nebudeme.
Zbývala jediná možnost: adopce.
Toužila jsem po dítěti tak moc, že jsem netrvala na malém miminku, na takové bychom museli čekat hodně dlouho, protože o ty je největší zájem. Byla jsem připravená dát domov a lásku jakémukoli opuštěnému dítěti.
Po úředním martyriu, které také nebylo jednoduché a trvalo dlouho, se můj sen nakonec splnil.
A tak jsme si jednoho dne odváželi domů krásnou, už osmiletou holčičku Johanku. Sžili jsme se docela snadno, Johanka byla zvídavá, hodná a hezká dívka a brzy jsme se v novém rodinném složení zaběhli.
To, že už byla starší, nás zbavilo pracného vysvětlování, že je adoptovaná. Věděla to od začátku, a tak jsme se tomu vyhnuli. Často jsme jí také říkali, že je pro nás darem, který jsme si sami vybrali. Zdálo se, že konečně budeme úplná a spokojená rodina.
Krátká léta štěstí
První asi čtyři roky, co jsme měli Johanku doma, byly báječné. Dělali jsme pro ni, co jsme jí na očích viděli, abychom jí vynahradili osud, který byl k ní tak krutý, že musela strávit část svého života v dětském domově.
Její biologická matka prý byla alkoholička, o dítě se nestarala a Johanku jí odebrali, když jí byly pouhé čtyři roky.
Víc jsme se nedozvěděli a ani jsme nechtěli. Své dcery se vzdala po dalších třech letech, to už bylo Johance sedm, a tak nebyla zrovna „žádaná“. Ale pro nás byla opravdovým darem z nebes. Vše se ale začalo pomalu měnit, když bylo Johance dvanáct let.
Najednou hodně rychle vyspěla, ale zpočátku jsme si ničeho závažného nevšimli a změnu v jejím chování jsme přičítali nástupu předpuberty. Stále častěji se na nás začala utrhovat, mívala různé nálady, prospěch se jí začal horšit.
S manželem jsme si ale říkali, že potřebuje jen hodně lásky, protože to je základ všeho. Asi jsme na ni měli být přísnější.
Hrozné obvinění
Časem se začaly množit poznámky ze školy – prý se neučí, nenosí domácí úkoly, vyrušuje, je drzá na učitele, odmlouvá, pak ji údajně viděli, jak za školou kouří s chlapci z deváté třídy… Fakt je, že i doma se začala chovat hůř, dělala si, co chtěla, a my pomalu zjišťovali, že na ni nějak nestačíme.
Pořád jsme se s ní ale nakonec vždy nějak domluvili a ona slibovala, že už bude hodná. Tvrdila nám, že si na ni zasedl třídní učitel, že ona za nic nemůže.
A pak došlo k velké aféře. Zjistili jsme, že nám zatajila dopis od třídního, že se máme dostavit do školy.
Když jsme na Johanku uhodili, rozplakala se a mezi vzlyky nám vyprávěla, že se jí učitel dotýkal na intimních místech a nutil ji, aby s ním šla do kabinetu… Zůstala jsem jako opařená. Vůbec jsme nepochybovala o tom, že by snad lhala.
Ve čtrnácti letech vypadala Johanka na osmnáct, takže mi bylo všechno jasné. Okamžitě jsme popadli Johanku a šli na policii. Sice se vzpouzela, ale když viděla, že to tak nehodláme nechat být, podvolila se.
Na policii s ní sepsali protokol a my podali trestní oznámení. Onen učitel tvrdil, že se jí ani nedotkl, ale i při přímé konfrontaci Johanka trvala na svém.
Litovala jsem ji, co si chudák musela prožít, a všechny prohřešky jsem přičítala právě tomu. Ve škole z toho byl obrovský rozruch, protože do toho učitele by to předtím nikdo neřekl, a něco takového se také neděje každý den.
Opět jsme Johanku zahrnovali vším, o co si řekla, abychom jí vynahradili to utrpení. Bylo mi jí strašně líto.
Šokující odhalení
Pomalu se blížilo soudní jednání, kde měla Johanka vypovídat. Říkala jsem jí, ať se nebojí, že svým svědectvím přispěje k tomu, že už se nikdy nic takového nebude na škole opakovat.
Jednoho dne, když byla Johanka zrovna venku, jsem zašla pro špinavé prádlo do jejího pokoje, měla totiž ve zvyku nechávat své svršky povalovat, kde je zrovna upustila.
Pod postelí jsem viděla jednu ponožku, tak jsem se pro ni sehnula a přitom jsem si všimla, že zpod matrace vykukuje nějaká knížka. Chtěla jsem ji dát do knihovny, vzala jsem ji do ruky a trochu bezmyšlenkovitě jsem ji otevřela na stránce, kde byla záložka. Všimla jsem si, že v ní jsou některé věty podtrhané a zvědavost mi nedala.
Při čtení mi naskočila husí kůže – ty věty byly přesným zněním toho, co nám Johanka vyprávěla o obtěžování učitelem. V tu chvíli mi to došlo: ona si to všechno vymyslela! Naučila se ty výrazy z knížky a použila je, aby učitele obvinila.
Dokázala to sehrát nejen na nás, ale i na policii. Možná tomu sama začala i větřit…
Zůstali jsme sami
Když přišla domů, uhodila jsem na ni a ukázala jí tu knihu. Snažila se zapírat, ale nakonec přiznala, že si celé obvinění vymyslela, aby se vyhnula maléru.
Měla totiž už tolik neomluvených hodin, že jí hrozila trojka z chování a propadnutí… Tehdy jsem na ni poprvé křičela. Jak nám tohle mohla udělat? Taková ostuda!
Ale Johanka vypadala, že je jí to jedno. Nakonec mi řekla, že vyhledala svoji biologickou matku a že se k ní chce přestěhovat. Život s námi je prý jen nuda, zákazy a otrava. Vysvětlovali jsme jí, že to není možné, že jsme za ni zodpovědní.
Nerada vzpomínám na tu dobu, kdy jsme museli všechno dávat do pořádku, stáhnout obvinění, vysvětlovat vše dokola.
Johanka se tvářila, že se jí to celé netýká. Nebyla přece ještě plnoletá, tak si myslela, že se jí nic stát nemůže. Nakonec se nám tu aféru s vypětím všech sil podařilo nějak urovnat, ale raději jsme se odstěhovali jinam.
Našemu vztahu k Johance už to ale nepomohlo.
Vyváděla čím dál hůř, a když jí bylo osmnáct, okamžitě si sbalila věci, které jsme jí za tu dobu nakoupili, a odstěhovala se ke své biologické matce s tím, že tam jí nikdo nebude říkat, jak se má chovat a co má dělat. Za svou lásku jsme zaplatili krutou daň a zůstali jsme sami…
Jiřina (56), severní Morava