Kolega Ludvík se mi líbil, to je pravda, ale protože jsme oba byli v manželství, byla láska mezi námi jenom platonická. Nikdo tomu však nevěřil a tak začala po firmě i mimo ni kolovat řada drbů…

Zamilovat se na první pohled je možné nejen v patnácti, ale i v padesáti. Vím to, protože jsem to zažila na vlastní kůži. V okamžiku, kdy jsem Ludvíka poprvé uviděla, se mi srdce divoce rozbušilo.

A také Ludvík si mě od první chvíle všímal způsobem, který mě nenechával na pochybách, že se mu líbím. Jenže v našem věku člověk mívá rodinu a závazky – a to platilo u nás obou.

Kolovaly řeči

Ludvík byl můj nový kolega v práci, takže jsme se vídali denně a často jsme spolupracovali na nějakém úkolu. Díky tomu jsme se rychle poznávali a sbližovali. Tak rychle, že to neušlo očím a uším lidí kolem nás.

Aniž by mezi mnou a Ludvíkem ještě k čemukoli osobnímu došlo, už si nás lidé ve firmě dali dohromady a dostali jsme se do řečí. Protestovat bylo marné.

Promluva do duše

Kolegyně Jitka, pověstná moralistka, mě jednoho dne odchytila v kuchyňce, když jsem si zalévala kávu, a snažila se mi domluvit. Ptala se mě, kam prý jsem dala rozum a neopomněla také podotknout, že si všichni o mně a Ludvíkovi už povídají.

V jejích očích jsem četla odsouzení za to, že jsem vdaná a začínám si se ženatým mužem, navíc když oba máme děti. Obořila jsem se na ni a řekla jsem jí, že jí do toho nic není a ať neroznáší drby.

Vyznal mi city

Protože mi to nedalo spát, svěřila jsem se s tím Ludvíkovi. S odzbrojujícím úsměvem přiznal, že to pro něho není jednoduché, protože nemá čisté svědomí. Pověděl mi, že se mu líbím, že mě má rád, ale že mi nechce narušovat manželství.

On sám to má doma prý trochu volnější. Svěřil se mi, že po odchodu dcery se s manželkou dohodli na rozvodu.

Manželství bez lásky

Ludvík to měl tedy jednodušší. Já jsem žila v manželství, ze kterého bych už dávno odešla, kdybych k tomu měla sílu a odvahu. Z Vaška, mého muže, se za ta léta vyklubal zamračený morous, který ve vztahu setrvával jen z pohodlnosti.

Nedovedla jsem si představit, že bych vedle něho trávila stáří. Těch osmnáct společných let bohatě stačilo. Jenže tu byly děti – patnáctiletá dcera a o dva roky mladší syn – a ty potřebovaly rodinné zázemí.

A tak jsem zůstávala po boku nemilovaného manžela, zatímco jsem toužila po jiném.

Cítil se ublíženě

Postupem času si řeči o mimomanželském vztahu mezi mnou a Ludvíkem našly cestu i za zdi firmy. Jednoho dne, když jsem přišla domů, mi Vašek chladně oznámil, že si spolu musíme promluvit.

Tušila jsem, čeho se náš rozhovor bude týkat. Děti naštěstí nebyly doma. Vašek na mě hned spustil, že si nezaslouží, abych ho takhle zesměšňovala. Řekl mi, že chápe, že jsme spolu dlouho a život s ním mě už nebaví, ale že nevěrou jsem to prý řešit nemusela.

Bránila jsem se, že ani já si jeho výčitky nezasloužím, protože se jedná jen o hloupé pomluvy, ale on se nedal ničím přesvědčit. Rozvodem sice nehrozil, ale dal jasně najevo, že až děti budou plnoleté, tak že nebude mít důvod v manželství se mnou zůstávat.

Jsme spolu

Tlak neopodstatněných pomluv byl nakonec natolik silný, že nás dal s Ludvíkem skutečně dohromady. Ani jeden z nás se nerozvedl, ale se svým vztahem se netajíme. Z toho, že si na nás moralisté ukazují prstem, si těžkou hlavu neděláme.

Víme, že jednou budeme stejně spolu. U mě je to limitováno rozvodem, až synovi bude osmnáct let, což bude za rok, u Ludvíka je konec manželství jen pouhou blížící se formalitou. Pak už naší lásce nebude stát v cestě vůbec nic.

Jana P. (54), Tábor