Na pohled to byl moc pěkný rodinný penzion. Nacházel se v krásném prostředí Šumavy. Myslela jsme si, že v něm s dcerou strávíme několik klidných dnů. Opak byl ale pravdou.

Narodila jsem se v Železné Rudě. To místo jsem měla moc ráda. Bydleli jsme v malém domku se zahradou a chovali jsme slepice a králíky. Když mi bylo osm let, dostali se rodiče do tísnivé životní situace a museli domek prodat.

Následně jsme se odstěhovali do severních Čech, kde jsem vychodila střední i vysokou školu, pak jsem se vdala a založila rodinu. Přesto jsem vždycky snila, že se do toho nádherného prostředí Šumavy jednou, třeba jen na pár dnů, vrátím.

To se před pěti lety taky stalo. Ale místo toho, abych na tento výlet vzpomínala s úsměvem na tváři, tak mi z toho dodnes běhá mráz po zádech.

Dovolená s dcerou

Dceři bylo tehdy devatenáct let a zrovna udělala maturitu. Já jsem měla v práci nevybranou dovolenou a tak jsem jí navrhla, zda by se mnou na týden nechtěla vyrazit na dovolenou. Kupodivu souhlasila, ani jsem ji nemusela přemlouvat.

Sbalily jsme si věci a v sobotu ráno jsme vyrazily autem na Šumavu. Ubytování jsme zajištěné neměly. Nebyla sezóna a tak jsme se dohodly, že si najdeme nějaký příjemný penzion až na místě. Oběma nám padl do oka malý rodinný penzion.

Pokoje měly volné a navíc za velice příznivou cenu. Ubytovaly jsme se, vybalily jsme si věci a pak jsme se šly porozhlédnout po kraji. Na pokoj jsme se vrátily až kolem desáté večer, utahané jako koťata.

Sen plný utrpení

Hned první noc se mi zdál příšerný sen. Šla jsem po chodbě, když se za mnou náhle ozval obrovský nářek a křik. Chtěla jsem se otočit a běžet na pomoc, ale jako bych byla z betonu. Nemohla jsem se hýbat.

Křik byl stále větší a žalostnější. Bylo to k nevydržení. Probudila jsem se celá zpocená. Do rána už jsem oka nezamhouřila. Ten křik mi zněl stále v uších. Ráno jsem o tom pověděla dceři, ale ta si myslela, že se jednalo jen o nějaký zlý sen.

Řekla mi, ať na to nemyslím, užiji si den a že další noc bude určitě klidná. Jenže nebyla. Sen se opakoval. Jasně jsem slyšela ženský a mužský hlas volající o pomoc, a někde jakoby v dáli výstřely. Bylo to hrozné.

Bolestný příběh

Ráno u snídaně jsem se opět svěřovala dceři. Najednou se k nám otočil muž od vedlejšího stolu a řekl: „To k vám nejspíš promlouvají duchové minulosti.“ Nechápavě jsem pozvedla obočí. „Kdysi v tomhle domě, než se z něj stal penzion, žil pár.

Chlap byl Čech, ale žena Židovka. V době protektorátu mělo hodně lidí strach a panikařilo. Mít ve vesnici Žida bylo jako mít myš v kožichu. Ohrožoval všechny ostatní,“ vyprávěl muž. „A co se s nimi stalo?“ zeptala jsem se.

„Co myslíte?“ oplatil mi muž otázku. „Zabili je,“ vydechla jsem. „Přesně tak,“ přikývl muž. „Povídá se, že se chtěli ukrýt ve sklepě tohohle domu. Ale našli je a zastřelili.“ Příběh o popravě manželů se mnou pořádně zamával.

Večer jsme pak s dcerou na pokoji zapálily svíčku a pomodlily se za ně. V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby mi někdo zlehka položil ruku na rameno…

Romana K. (50), Bedřichov