Už jsem nechtěla být sama a toužila jsem po nějakém partnerovi. Trvalo dva roky, než jsem si ulovila toho pravého. Co má také ženská dělat?

Každý, kdo je sám, mi dá určitě za pravdu. Nemít se na koho spolehnout, je opravdu těžké. Člověk musí všechno zařizovat, všude se doprošovat a nikdo mu s ničím nepomůže. Po rozvodu se mi na čas ulevilo. Žádné otročení u sporáku, žádné špinavé ponožky u postele.

Po pár letech se mi už ale stýskalo i po tomhle. Prostě jsem se cítila hrozně osaměle. Samozřejmě, že všechny kamarádky a kolegyně z práce radily to samé. Abych si podala inzerát, šla do nějaké seznamovací agentury, nebo alespoň vyvěsila požadavky na internet.

Všechno jsem to s pomocí syna udělala, ale nic. Ozývali se jen beznadějné trosky, nebo ženáči, co si chtěli užít. Docela jsem se divila, že mají zájem o babu před důchodem.

Musela jsem na sobě zapracovat

Mami, prosím tě, buď na sebe opatrná! Oni tě chtějí obrat o peníze, to je jasné!“ domlouval mi syn a mně to na sebevědomí nepřidalo. Chce mi tím snad naznačit, že jsem tak beznadějná? Šeredná a stará? Chvíli jsem byla naštvaná, ale potom jsem musela uznat, že na tom něco je.

Tak jsem na sobě trochu zapracovala. Vzala jsem si z útulku pejska. Quida. Abych měla pohyb. Vynahradil mi na čas veškerou společnost. Chodila jsem s ním každý den na dlouhé procházky. To už jsem měla jiný odstín vlasů a taky dost nového oblečení.

S Quidem jsem chodila stále dál a dál za město, do okolí a také k řece, která protékala krásným údolím vzdáleným asi pět kilometrů od mého bydliště. Tak se nám s Quidem obzvlášť líbilo. Byl tam klid, krásné stromy a taky rybáři.

Vyhlédla jsem si rybáře

Seděli v těch svých skládacích křesílcích, vedle sebe košíky kdo ví s čím a tak hezky mlčeli. Jakoby se patřili odjakživa. Jeden z nich se mi moc zalíbil. Byl to takový mohutný chlap, vousy a vlasy až na ramena.

Takový dobrák loupežník, jako z pohádky. Jenže on jen čučel do té své vody a mlčel. Ani se mě nevšimnul. „Jak to udělat, aby mě ten chlap konečně začal vnímat? Mám ho oslovit, nebo něco vyvést…“ přemýšlela jsem marně několik dní.

Potom mě to napadlo. Využiji svého Quida! Koupila jsem jeho oblíbený buřtík a chudákovi svému pejskovi jsem nedala pro jistotu najíst. Brzy po ránu, v sobotu, jsme se spolu vydali k řece. Quido už hlady šilhal.

Seznámil nás Quido

Nenápadně jsme se přiblížili k mému rybáři. Buřtík se mi povedlo hodit hned vedle toho jeho košíku. Quido, když to viděl, rozběhl se rychlostí blesku, košík povalil a s buřtíkem v hubě rejdil kolem vyděšeného chlapa.

Ten nechápal, co se děje. „Jé, promiňte,“ oslovila jsem ho mile a pokračovala: „To ten můj nezvedený pejsek. Asi vám vzal nějaké jídlo z košíku. Mohla bych vám nabídnout svůj koláč?“ A než se rybář vzpamatoval, podávala jsem mu krásný kus kynutého koláče.

Oči se mu rozzářily a on konečně promluvil: „Tak to si dám líbit!“ A tak jsem si svého rybáře ulovila na kus koláče, jako on rybu na žížalu!

Věra T. (62), Lounsko