Říkala jsem si, že to je kus hadru, který do větví odnesl vítr. Jaké ale bylo moje zděšení, když se ta věc pohnula a začala lézt dolů?

Stála jsem na jedné pražské ulici a čekala na kamarádku před obchodem.Nákup ji trval dlouho a jak jsem se nudila, koukala jsem nejen kolem sebe, ale nakonec pozvedla oči k nebi. Nade mnou se rozprostíraly větve stromu.

V jeho koruně visel tmavý hadr, někomu nejspíš ulítl z okna nebo balkónu a zachytil se ve větvích.Vypadal jako velká sukně. Nad ním se něco ve svitu slunce třpytilo.

Popošla jsem, abych viděla líp, ale nedokázala jsem rozeznat, jestli to je nějaký hák nebo kus drátu. Každopádně za tu kovovou věc byl hadr přichycený.Kamarádka konečně vycházela ven, tak jsem o nějakém hadru dále nepřemýšlela.

Když jsem asi za čtrnáct dní procházela parkem, a posadila se na lavičce, protože bylo krásně, zaujal mě podobný objekt v koruně jiného stromu, který v parku rostl.Nedalo mi to, abych se nešla podívat. Byl to podobný kus hadru, zachycený na větvi.

Je to snad nějaký vtípek, podobný botám, které můžete po Praze vidět na různých místech, jak visí za svázané tkaničky? Tohle už nemůže být náhoda!

Od té chvíle jsem nedokázala jít kolem stromu, aniž bych ho neprozkoumala.Netrvalo dlouho a našla jsem další dva na jiných místech. Ty na předešlých místech ale zmizely. Je to snad stejný kus hadru, který cestuje po Praze a stěhuje se ze stromu na strom?

Kdo ho přendavá? Jaký to má smysl? Musí to dělat v noci, aby si toho nikdo nevšiml.

Byla to velká záhada

Když jsem ten tajemný hadr objevila na ulici nedaleko stanice nočního autobusu, kterým jsem se mohla přemístit domů, řekla jsem si, že tomu přijdu na kloub.

Večer jsem se usadila v podniku, ze kterého jsem měla dobrý výhled.Když mě ale před jednou ráno vypoklonkovali a hadr tam pořád visel, usadila jsem se na lavičce, ze které jsem viděla každého, kdo by se ke stromu přiblížil.

To bude k vzteku, říkala jsem si, jestli se do rána nic nestane.Seděla jsem tam dobrou půlhodinku, a stále nic… Potřebovala jsem se projít, a tak jsem udělala kolečko ulicí a zastavila se pod svým stromem. Hadr tam byl, ale visel na jiné větvi. To mě zaujalo.

A jak jsem tam tak lehce napitá zírala, najednou se hadr pohnul a na jeho konci se objevila hlava.Smrtelně bílá s černýma vpadlýma očima. Čelist vztekle zacvakala:

„Co mě šmíruješ, ty děvko!“ Baba začala lézt dolů a já si nemohla nevšimnout, že to, za co visela na větvi, je kosa. Rozběhla jsem se v panice noční Prahou a baba běžela za mnou.Slyšela jsem, jak cvaká zuby.

Když jsem uviděla taxi, šílená hrůzou jsem běžela proti němu a mávala. Ještě ani zcela nezastavil, když jsem mu skočila do auta. „Kdo vás honí?“ zeptal se řidič překvapeně.

Nikdo na ulici kromě mě nebyl.Nechala jsem se odvézt domů a nemohla se dočkat, až za mnou zapadne zámek. Nebyl nikdo, komu bych se mohla se svým zážitkem svěřit. Všichni by si klepali na čelo. Já ale vím, že se mi to nezdálo.

Když jdu dneska po ulici, bojím se podívat do koruny nějakého stromu.Určitě tam sedí.

Lucie (43), Praha .