Na hranici života a smrti svedla naše čtenářka boj s tajemnou silou z dávných dob.

V nemocnici jsem se ocitla během dospělosti jen jednou, pokud samozřejmě nepočítám porody obou dětí. Bylo to se zlomenou nohou. Podruhé mě tam zavedla otrava. Během ní jsem prožila zvláštní věci.

Za otravu jsem si mohla sama!

Houbaření mělo v naší rodině dlouhou tradici. Jakmile nastala sezóna, vyráželi jsme do lesů celkem pravidelně. Jídla z hub mi hodně chutnala, hlavně smaženice. Vždycky jsem to měla „ochucené“ pocitem, že jím něco, o co jsem se sama zasloužila.

V poznávání jednotlivých druhů jsem bezvýhradně věřila Karlovi, svému manželovi. Ten byl doslova chodící encyklopedií ohledně hub. Toho dne, kdy došlo k tragické záměně, také správně poznal jedovatý druh, který jsem držela v ruce.

Jenže v tu chvíli se ozvalo volání vnučky o pomoc a já, jak jsem se polekala, jsem omylem vhodila zrádnou houbu do košíku. S vnučkou bylo nakonec vše v pořádku. Ukázalo se, že se jen polekala nějakého hada, kterého jsme pak ani nenašli. Aniž bych to ale tušila, nesla jsem s sebou v košíku smrtonosnou zkázu!

Pamatovala jsem si jen halucinace

Když jsme se vrátili z lesa, Karel odjel k dceři a zeťovi, aby jim „odevzdal“ vnučku. Já jsem neodolala a hned jsem si udělala smaženici. Bohužel jsem sáhla i po té jedovaté houbě. Manžel, když se vrátil, jíst nechtěl, protože večeři dostal u dcery.

Otrava se tak po několika hodinách začala projevovat jenom u mě. Udělalo se mi hrozně špatně, dostala jsem horečky, v břiše jsem měla šílené křeče. Karel mě odvezl do nemocnice. V autě už jsem ztrácela vědomí a pak si strašně dlouho nic nepamatuji.

Vlastně ano, ale jednalo se o halucinace. Viděla jsem před očima hrozné věci, změněné barvy, nepříjemné tváře a předměty. Pokoušela jsem se něco říct, ale cítila jsem, že říkám jen samá nesrozumitelná slova.

Cítila jsem, jak se do mého těla pokouší dostat nějaká neznámá síla. Snažila jsem se jí bránit, ale nešlo to. Pak se přede mnou objevila hrůzná tvář nějakého příšerného démona!

Nepoznávala jsem svůj hlas

Bojovala jsem o život celý den. Nakonec jsem to zvládla. Přišla jsem znovu k sobě. U mého lůžka seděl Karel a vedle něho stála dcera. Na jejich tvářích se objevila úleva, když jsem se na ně pokusila usmát. Ještě pár dnů jsem zůstala v nemocnici na pozorování.

Po návratu domů jsem si vzpomněla na to, co jsem vnímala, když jsem byla v transu. Karel poslouchal a pak mě překvapil – říkala jsem prý naprosté nesmysly a on si je nahrál na diktafon. Když mi to pustil, přejel mi mráz po zádech.

Bylo to, jako by ze mě mluvila úplně jiná bytost! Ta slova ale nedávala vůbec žádný smysl. Karel měl kamaráda, který byl odborníkem na cizí jazyky. S mým svolením mu dal nahrávku. Trvalo hrozně dlouho, než něco zjistil. Nebyly to prý úplné nesmysly.

Jednalo se o nějaký starověký jazyk, který už nikdo neznal a nemluvil s ním. Bylo záhadou, jak jsem k němu přišla.

Ezoterička poznala démona!

Po nějaké době jsem se setkala s bývalou spolužačkou Janou, která se zabývala ezoterikou. Samozřejmě jsem se jí svěřila se svým tajemným zážitkem. Chtěla, abych jí nakreslila, co jsem viděla, když jsem nebyla při smyslech.

Pokusila jsem se toho hrůzného démona namalovat co nejvěrněji. Jana ho poznala a vyslovila jeho jméno. Bylo to jedno slovo z toho jazyka, kterým jsem mluvila v transu. Řekla mi, že do mého umírajícího těla se nejspíš pokoušela dostat tajemná dávná zlá síla.

Věřila jsem tomu. Jsem ráda, že se to té síle nepovedlo. Do smrti ale budu mít památku v podobě té nahrávky mé řeči v zapomenutém jazyce!

Jarmila K., (53), Tábor