Čtyřicet let manželství je dlouhá doba. Ne všichni to vydrží. Jenže já bych to vydržela klidně dvakrát tak dlouho. Kdyby to jen šlo.

Vzala jsem vodítko a zapískala jsem na Punťu. „Pojď, jdeme ven!“ Náš malý kříženec radostně zavrtěl ocáskem a běžel ke dveřím. Otočila jsem se na Františka. Můj manžel tam stál uprostřed pokoje a usmíval se na mě.

„Já zatím otevřu to víno. Aby se trochu vydýchalo.“ Manžel vzal do ruky vývrtku a usmál se na mě.„Nebuďte tam dlouho.“ Měl takový krásný úsměv, který sem u něj milovala. Vždy se mu udělaly ve tvářích nádherné dolíčky.

Na úsměv, dolíčky a upřimný pohled mě kdysi dostal. Už to bylo dvaačtyřicet let.

Místo učení, samá láska

František byl u nás v ročníku na vysoké škole úplné zjevení. Jak z jiného světa. Nejenže se mi moc líbil, ale dokázal být i vtipný. Od svých natvrdlých spolužáků byl také nějaký vyspělejší.

Jakoby byl starší. Ale nebyl. Měli jsme narozeniny dva dny po sobě a ve stejný rok. Strašlivě jsem se zamilovala. Svět kolem mě přestal existovat, ročník jsem málem nedokončila. František byl všechno. Zahltila jsem ho svojí láskou, div se neudusil.

Ustál to ale a po dvou letech , ještě před promocí, jsme se vzali.

Život ve dvou

Naše manželství bylo od samého začátku velmi krásné. Oba jsme se milovali a díky tomu jsme mohli čelit i nepřízni osudu, který nám nedopřál děti. Vyzkoušeli jsme i umělé oplodnění, všechno možné, ale nedařilo se.

Shodli jsme se také v tom, že adoptovat děti nebudeme. Zvolili jsme si život ve dvou a nikdy jsme nelitovali. Byli jsme tu jeden pro druhého. Měli jsme stejné zaměstnání, které nám vyhovovalo. A všechen volný čas jsme pak věnovali sobě.

Nikdy se nám to neomrzelo.

Těšili jsme se na důchod

Čím jsme byli starší, tím víc koníčků a zájmů jsme měli. Neustále jsme objevovali nové aktivity a vršila se před námi stále nová a nová přání, která jsme si ještě chtěli splnit.

Proč také ne? Nikdy jsme zbytečně neutráceli, měli jsme našetříno a kuli plány, co všechno podnikneme, až budeme v důchodu. Ten se nám teď blížil. Rozhodli jsme se, že si uděláme pěkný večer.

Připravila jsem nějaké dobrůtky a manžel vybral z naší vinotéky dobré francouzské víno.

Jen jsem ještě musela vyvenčit Puňťu.

Vůbec nedýchal

Byla jsem venku sotva deset minut. „Františku,“ volala jsem už ode dveří. „Už jsme tady, nalévej do skleniček.“ Nikdo se neozval. Sundala jsem Punťovi obojek, sobě boty a vběhla do obýváku.

František ležel na kanapi, ruce rozhozené podél těla. Nedýchal. Myslela jsem, že omdlím. Pak jsem se ale vzchopila a začala s masáží srdce. Mezitím jsem volala záchranku. Byli tu okamžitě. Ale nic nepomohlo.

Manžel prodělal rozsáhlý infark a byl na místě mrtvý.

Nedokáže takhle žít

Zůstala jsem na světě sama a jsem psychicky úplně na dně. Vím, že bych se měla nechat hospitalizovat a pořádně se léčit. Jenže Punťu jsme si ještě pořídili s manželem z útulku. Nemohu ho teď dát cizím lidem.

Byla by to zrada na něm i na Františkovi. Ten by mi to neodpustil. Kvůli našemu Pun´tovi ještě žiju. Je to ale život k nežití.

Radka V.( 62), Kralupy nad Vltavou