S alkoholem se moje máma potýkala už od časného mládí. A nejvíc ze všeho jsme to odnesly my, děti. Nakonec se stalo to, co jsme si nikdo nepřáli.
Od raného dětství si pamatuju matku jen se skleničkou v jedné a s cigaretou v druhé ruce. Vše se ještě podstatně zhoršilo, když nás po narození nejmladší sestřičky, definitivně opustil otec. Máma se pak celé dny většinou motala po bytě a předstírala, že se stará o nás.
Skutečnost byla naprosto opační. My jsme se staraly o ni. Dost často totiž byla zejména po ránu naprosto nepoužitelná. Buď jsme ji našli na záchodě, s hlavou strčenou do záchodové mísy. Nebo ležela v ložnici na posteli, oblečená a v botách.
Záchranná četa
Já byla z mých pěti sourozenců nejstarší. Řídila jsem proto veškeré ranní záchranné akce. Nejprve se postarat o matku, převléct ji do košile a uložit ji do postele. Pak uvařit velkou konvici čaje a namazat nám všem chleby.
Ještě nějaké sušenky pro mě a Toníčka na svačinu. Mladšího brášku a sestru ještě odvézt do školky. A hlavně dát rok a čtvrtletou Marušku sousedce na hlídání. To byla skutečně zlatá paní. Pomáhala, jak jen mohla.
Bylo to na sociálku
Žili jsme tehdy opravdu dost nestandardním životem malých, sotva školou povinných dětí. Ale hrozně jsme se bály, že na nás přijde sociálka a pošle nás do děcáku. Každého ale někam jinam.
Nechtěly jsme se rozdělit. Sousedka Jarka to chápala. Kryla nám proto záda a se vším pomáhala. Zahlazovala nebezpečné stopy, které za sebou matčino chování zanechávalo. A snažila se pro sociální pracovnice vždy budit dojem, že je vše v pořádku. Tehdy mi bylo devět a vydrželi jsme takto žít celé tři roky.
Šílená kamarádka
Moje matka alkoholu propadala stále víc a víc. Když se opila a přišla domů včas, bylo to ještě dobré. Uložili jsme ji a druhý den zase mohla aspoň chvíli normálně fungovat. Pokud se ale v hospodě zasekla opilá, končilo to dost často nějakou výtržností.
Nebo si přivedla domů pochybné kamarády. Ti pak dělali velký randál na celý barák. A sousedi si, celkem právem, stěžovali. Jednou takhle přivedla Marii. Šílenou mladou holku, která dostala nápad, že si uděláme výlet.
Cesta do neznáma
V ten osudový den nás narychlo matka s Marií nasoukaly do nějakého vozu. V životě jsem v žádném autě neseděla a moji sourozenci zrovna tak. Byli jsme všichni nadšení a radostně se na zadní sedačce pošťuchovali.
Pět dětí od čtyř do dvanácti let na zadním sedadle. Nikdo z nás nebyl připoutaný a Marie vyrazila na náš první a poslední výlet šílenou rychlostí. Ujížděli jsme krajinou, která se kolem nás jen míhala. A pak přišel ten šílený náraz.
Mrzákem na doživotí
Probudila jsem se až v nemocnici. Chyběla mi pravá noha. Přišla jsem o tři sourozence, kteří havárku nepřežili. Vyvázl jen Toníček. Byl jen trochu pohmožděný. Čelní náraz nepřežila ani naše matka ani Marie.
Navíc se ukázalo, že auto, kterým jsme jeli, bylo kradené. Odjíždělajsem na invalidním vozíku z nemocnice. Dvanáctiletá holka, mrzák. A rovnou do děcáku. Nebýt hodné sousedky, mohlajsem tam žít už tři roky.
Mohli přežít i ostatní sourozenci. Dodnes jsem pro sebe nevyřešila otázku, zda mám být sousedce vděčná za její pomoc. Anebo ji proklínat, za její mlčenlivost.
Alena V. (48), Mladoboleslavsko