Na některé nadpřirozené jevy a úkazy je věda krátká – a přesto fungují.    

Odjakživa mě přitahovaly kameny a kamínky. Z těch malých, přivezených z různých míst u nás i ze světa, jsem si skládala mozaiky, ty větší jsem si dávala na skalku na zahrádce. Jejich hledání bylo mojí zálibou během různých výletů.

Když jsem na jednom odlehlém místě v Orlických horách našla během pěší túry podivný kámen načervenalé barvy, brala jsem ho jako velkou trofej. To jsem ještě netušila, co se v něm skrývá!

Myslela jsem si, že hoří

Doma jsem dlouho přemýšlela, jestli načervenalý kámen mám dát na zahrádku nebo nechat jako ozdobu v bytě. Nakonec jsem se rozhodla pro druhou možnost. Dobře se vyjímal v poličce před knihami.

Lidé, kteří k nám chodili na návštěvu, většinou říkali, že nikdy nic takového neviděli, takže jsem na ten kámen byla docela pyšná. Jedné letní noci, která byla opravdu horká, jsem se probudila a šla se napít.

Koutkem oka jsem zaznamenala v obýváku podivnou oranžovou záři. Nejprve jsem se polekala, že hoří. Ke svému překvapení jsem spatřila, že ta záře vychází z mého oblíbeného kamene. Vzbudila jsem manžela.

Nejprve se mu z postele nechtělo, ale pak se na vlastní oči přesvědčil, že si nevymýšlím. Za chvíli kámen „vyhasl“. My jsme pak několik dnů strávili v debatách, jestli není nebezpečné si ho nechávat.

Vyrážka hned zmizela!

Po dalších dvou týdnech se mi udělala na ruce vyrážka. Občas se mi to stávalo jako reakce na některé chemické úklidové prostředky. Byla jsem z toho většinou mrzutá, i když během pár dnů obvykle vyrážka zmizela.

Když jsem pak utírala prach na poličkách a vzala do ruky kámen, málem jsem ho leknutím upustila. Na dotek byl totiž nezvykle teplý. Najednou jsem viděla, jak z něho vyzařují jemné oranžové paprsky. Stála jsem chvíli celá zaražená a nevěděla, co mám dělat.

Po chvilce paprsky zmizely a já kámen vrátila zpátky na poličku. Pak jsem se podívala na svoji ruku. Nevěřila jsem tomu, co vidím – vyrážka byla pryč. Nezůstala po ní ani stopa. Připadalo mi to skoro nemožné, jako z nějaké pohádky.

Ptala jsem se sama sebe, jestli je snad ten kámen léčivý. Brzy jsem se měla přesvědčit o tom, že opravdu je!

Využít kámen jsem odmítla!

Zanedlouho nám dcera dala na hlídání vnučku, čtyřletou Adélku, neobyčejně živé dítě. Uhlídat ho, to představovalo vždy problém. Stalo se, že vnučka utíkala a odřela si loket. Hodně plakala, bylo to dost nepříjemné zranění, muselo jí to pálit.

Nejprve jsem použila běžné prostředky z lékárničky. Když jsem chtěla Adélce přelepit odřeninu náplastí, vzpomněla jsem si na ten kámen. Pomyslela jsem si, že za pokus nic nedám. Přinesla jsem ho a podržela ho před ranou na ručičce vnučky.

Stalo se to, v co jsem doufala: z kamene opět chvíli vyzařovaly paprsky – a zakrátko nebylo po odřenině ani památky! Od toho dne jsme měli takové rodinné tajemství, o němž jsme věděli hlavně já a můj muž.

Ten sice navrhoval, abychom s kamenem začali podnikat a nechali si za zázračné léčení od druhých platit. Rázně jsem mu to vymluvila. Pokud už nás osud nebo nějaká vyšší moc takto obdarovaly, tak určitě ne kvůli tomu, abychom z toho měli osobní prospěch.

Vrátí se jeho schopnosti?

S kamenem to ale nebylo zdaleka tak snadné, jak to vypadalo. Když si manžel chtěl na vlastní kůži vyzkoušet, jak funguje, tak se úmyslně řízl do ruky. Na jeho zranění kámen nereagoval.

Ukázalo se, že vyzařuje léčivé paprsky jen tam, kde si to člověk „zaslouží“. Ještě několikrát se v průběhu dalších měsíců stalo, že jsme ten zázračný nerost využili, většinou při drobných zraněních nebo nepříjemnostech, jakou byla moje vyrážka.

Potom jednoho dne přestal fungovat a od té doby už na nic nereaguje. Dnes ho máme venku na skalce a nikdo jeho bývalým schopnostem nechce věřit. Třeba se jednoho dne znovu probudí!

Anna T., (57), Náchod