Když si někoho berete, slibujete mu, že s ním budete v dobrém i ve zlém. Naše manželství s Ivanem muselo čelit velice těžké zkoušce. Zatkli ho a zavřeli do vězení a lidé z okolí se na mě náhle dívali s opovržením.
Pětadvacet let bylo naše manželství s Ivanem bez jakéhokoli šrámu. Samozřejmě, že jsme se tu a tam pohádali, ale nikdy to nevygradovalo do žádných extrémů. Žili jsme si poměrně šťastně a spokojeně.
Vychovali jsme dva syny, a když opustili rodinné hnízdo, přestěhovali jsme se z města na vesnici.
Tam jsme si postavili dům se zahradou, kde jsem mohla pěstovat květiny, protože zahradničení mě bavilo odjakživa, a mysleli jsme si, že tam budeme bok po boku žít až do smrti. Netušila jsem, že nejtěžší zkouška nás teprve čeká.
Telefonát od právníka
Jednoho dne mi zazvonil mobil. Bylo to neznámé číslo. Domnívala jsem se, že jde o nějakou reklamu. Hovor se mi přijímat nechtělo, ale nakonec jsem to zvedla. Bylo to však mnohem horší.
Na druhém konci byl náš rodinný známý, který pracoval jako právník. Řekl mi, že Ivana zatkla policie. „Cože?“ vyhrkla jsem. Nevěřila jsem vlastním uším. „To je nějaká hloupost.“ Známý mě přerušil. „Bohužel, je to pravda.
Nejspíš se bude jednat o nedorozumění, ale měla bys vědět, že je podezřelý z nějakých účetních machinací. Až budu vědět víc, ozvu se ti,“ dodal a zavěsil.
Drželi jsme při sobě
Podlomila se mi kolena. Bylo mi slabo a špatně se mi dýchalo. Musela jsem si nalít panáka na nervy. Pořád jsem si opakovala a přesvědčovala se, že to bude jen omyl, který se zcela jistě brzy vysvětlí.
Bohužel ale nebyl. Věc se zdála být mnohem vážnější, než bych si mohla myslet. Nezbývalo mi nic jiného, než to říct dětem. Ocenila jsem, jak se k tomu oba synové postavili. Dodávali mi sílu, uklidňovali mě a přesvědčovali, že to dobře dopadne.
Samozřejmě jsme všichni věřili, že je Ivan nevinný. Doufala jsem, že až ho vyslechnou, tak že ho pustí a že vyšetřování bude probíhat na svobodě. K tomu ale nedošlo. Přišla další rána – na manžela uvalili vyšetřovací vazbu.
Pomluvy a urážky
Zpráva o manželově uvěznění se pochopitelně rychle roznesla. Musela jsem na dálku uklidňovat své rodiče, kteří žili na druhém konci republiky, i manželovu nemocnou matku. Brzy se objevily první pomluvy a útoky.
Dostávala jsem anonymní dopisy. V práci se mi začaly některé kolegyně vyhýbat, jiné byly naopak až nemístně zvědavé. Najednou jsem poznávala, koho ve svém okolí můžu skutečně považovat za přítele. Čím déle byl Ivan ve vězení, tím hůře jsem to nesla.
Začala jsem si říkat, že může být odsouzen, i když nic neudělal. Co potom? Jak bych se sama dokázala postarat o velký dům? I když mi hlavou procházely nejrůznější katastrofické scénáře, snažila jsem si zachovat optimismus.
Nebylo to snadné, zvlášť když jsem viděla, co vyšetřovací vazba dělá s mým mužem. Jeho klid a sebejistota se s každým dalším dnem vytrácely.
Nic nás nezlomí
Uběhly tři měsíce a stejně nečekaně jako manželovo zatčení přišlo i jeho propuštění z vazby. V obvinění se našly závažné rozpory a podle slov manželova právníka bylo vše na dobré cestě, aby se vyšetřování nakonec zastavilo.
To se také stalo. Ti, kdo nás odsuzovali, se mi najednou styděli podívat do očí. Přišla jsem o několik přátel, ale to mě moc netrápilo. Hlavní bylo, že jsem měla manžela zpátky a že jsme překonali těžkou zkoušku, ze které jsme vyšli oba silnější. Uvědomili jsme si totiž, v čem opravdu spočívá manželská láska.
Alena M. (57), střední Čechy