Byl to sice dobrák od kosti, ale pořádné dávce rumu denně nikdy neodolal. Až se mu to jednou v zimě vymstilo. Byl to Pražák jako poleno a byl na to patřičně hrdý.

Vzpomenu-li ale na filmy s Voskovcem a Werichem o periférii s bydlením ve vagónech, tak asi takový Pražák to byl.

Nevím, jakými cestami se objevil na severu Čech, ale pracoval zde jako příslušník nechvalně známé Revoluční gardy RG, hanlivě nazývané Rabovací garda. On ale nebyl její typický příslušník, ale takový dvacetiletý ušák.

Jeho starší kolegové si nakradli majlant, on však ne. Žil v městském bytě, měl manželku a tři děti, o které se dobře staral, a jako správný chovatel domácího zvířectva se aktivně angažoval ve spolku chovatelů. Byl velice činný.

A jak to dříve bývalo, centrum chovatelského dění byl Lidový dům. V děčínském Starém městě ho lidé přejmenovali na Hovadinec. A i když je ta budova dnes hotel Kocanda, staří mu stejně jinak neřeknou.

Bez rumu ani ránu

Zapomněl jsem říct, že tento kamarád se jmenoval Pepa. On vypadal sice jako pořádný rabiják, ale ve skutečnosti byl holubičí povahy, jako ta jeho zvířátka.

Byl to bezelstný člověk s dobrým srdcem, a zřejmě proto byl v Hovadinci u stolu Rejpalů často terčem různých žertů a vtípků. Stal se takovou známou místní postavičkou, bez které jsme si tento podnik nedokázali představit. Pepa byl velkým milovníkem rumu.

Prostě si k těm svým deseti kouskům piva musel každý den dát dvě deci rumu. Prý se to naučil od Rusáků, co osvobozovali Prahu. Byl tou svou Prahou posedlý, i když žil v Děčíně už léta, a tak jsme mu jednou dali místo rumu Maggi.

Trochu jsme ho upravili, a čekali jsme, jestli to pozná. Když vypil svou první deci na Ex, ani nehnul brvou. Ale všechny další až do konce svého života vždy už dlouze očichával, než je do sebe kopl…

Labe bylo ledové

Jeden zimní den se vydal Pepa ze Starého města koupit obilí pro své miláčky. Tehdy to ještě nešlo jinak, než převozem přes řeku. Převozníkovi řekl, že se bude vracet přibližně za dvě hodiny, aby s ním počítal.

Václav, jeho kamarád, měl obilí nachystané na dvoukoláku. Protože byla velká zima, nalil Pepovi grog, poté lahvinku dopili, a vypili nakonec ještě druhou. Poté vyrazil Pepa ve vaťáku s papachou a s dvoukolákem k domovu.

Na převoz se s pomocí převozníka, který musel vylézt ze své vyhřáté kajuty, dostal. Ale výstup se nepovedl. Zatímco převozník vyčkával, až přirazí k molu, Pepa si otevřel branku a vyrazil. Bohužel příliš brzy. Dvoukolák se zřítil i s ním do Labe.

A tak milý Pepa nejenže utopil svůj náklad i s dvoukolákem, ale v těžkém vaťáku se začal topit. Jeho Pražáctví mu tehdy nepomohlo, nepomohlo mu ani to, že byl příslušník Rabovací gardy.

Vytáhl ho převozník se spolucestujícími, kteří pro něj do té ledové vody skočili. A kdo zná děčínský Starák, ten ví, že od převozu do Hovadince je to asi 100 metrů. Tak je jasné, kde všichni zúčastnění tehdy skončili. Mladí by dnes řekli, že to byla show.

My staří říkáme – byl to život! Krásný, ale bohužel už byl…

Josef Vepřovský, Dům pro seniory\ Děčín   .