Dcera na mě pořád naléhala, abych si založila profil na Facebooku, a tak jsem to nakonec udělala. A pak začaly chodit žádosti o přátelství…

„Podívej, je to úplně jednoduché,“ přesvědčovala mě dcera Linda a na Facebooku klikla na kolonku „registrace“. „Vyplníš tu jen několik údajů a během pár minut už budeš mít zřízený vlastní profil.

Pak si tě přidám do přátel a můžeme si spolu psát přes chat, volat si, sdílet fotky a spoustu dalších věcí.“ Napila jsem se kafe a promnula si oči. „Já ti nevím, Evi. Nejsem na to už stará?“ Dcera se na mě nevěřícně podívala. „Taková hloupost.

Na Facebooku je dneska kde kdo, dokonce i Borisova babička.“ Boris byl Evin přítel, ke kterému se dcera před rokem přestěhovala. Jenomže bydleli na opačném konci Prahy, takže jsme se už tak často nevídaly.

Virtuální svět

Když dcera poprvé nadhodila, abych si založila profil na sociální síti, okamžitě jsem to zamítla. Pak mě ale začala zahrnovat výčtem pozitiv, která jsou s tím spojená, až jsem se nakonec, jak se říká, nechala ukecat.

A než jsem se nadála, seděly jsme s Evou u mě v kuchyni a já jsem vyplňovala patřičné kolonky. Dcera mi nahlížela přes rameno a všechno kontrolovala. „Tak,“ řekla, když už jsem byla na Facebooku řádně zaregistrovaná a přihlášená.

„Teď už si sem akorát nahraj nějakou profilovou fotku a můžeš hledat lidi a přidávat si je do přátel.“ V krátkosti mi ukázala, jak na to, a pak se se mnou rozloučila s tím, že musí běžet domů a uvařit něco k večeři.

Pohltilo mě to

Vzhledem k tomu, že jsem ten večer neměla nic lepšího na práci (s manželem už jsme byli pět let od sebe), rozhodla jsem se, že dám Facebooku šanci a vyplnila jsem další kolonky na svém profilu, jako třeba zaměstnání, kam jsem chodila na školu, oblíbené knížky a filmy a taky status.

Nejprve jsem tam vyťukala slovo „rozvedená“, ale vzápětí jsem to přepsala na „svobodná“. Klikla jsem na políčko „uložit“ a ještě chvíli na Facebooku brouzdala. Když jsem skončila, bylo skoro deset večer. Zívla jsem a protáhla jsem se. Počítač jsem vypnula, dala jsem si sprchu a šla jsem na kutě.

Žádost o přátelství

Druhý den odpoledne, když jsem měla volnou chvilku, jsem opět zasedla k počítači. Měla jsem několik žádostí o přátelství. Většinou se jednalo o kolegy z práce nebo bývalé spolužáky. Pak tam ale byla žádost i od jakéhosi Radka.

Podívala jsem se na jeho profil. Měli jsme jednoho společného známého. Chvilku jsem váhala, zda jeho žádost přijmout, ale nakonec jsem klikla na „ano“. Ihned mi napsal a popřál k svátku, který jsem ten den měla.

Potěšilo mě to, tak jsem mu odepsala „děkuji“. Moje poděkování rozjelo několikahodinovou konverzaci. Nejdřív jsme si psali jen obecně, pak o zájmech, o životě, o rodině. Svěřil se mi, že má dvacetiletého syna a že je vdovec.

Já jsem mu zase objasnila svůj status „svobodná“. Byl velice příjemný a vtipný.

Osobní setkání

Neuplynul den, kdybychom si s Radkem nenapsali. Vždycky jsem se na jeho zprávy těšila. Nemohla jsem se dočkat, co nového a krásného mi napíše. Při čtení jeho zpráv jsem se usmívala do monitoru.

Cítila jsem, že o mě projevuje skutečný zájem a začíná mě mít rád. Já jsem k němu cítila to samé. Už chyběl jen krůček k tomu, abychom si domluvili skutečné rande. Nakonec s tím přišel jako první Radek. Pozval mě do francouzské kavárny.

Z osobního setkání jsem měla trochu obavy, ale ukázalo se, že naprosto zbytečně. Ve skutečnosti byl Radek ještě více okouzlující než přes počítač.

Po první schůzce následovala druhá, třetí, čtvrtá… Teď už to bude skoro půl roku, co spolu chodíme a musím upřímně říct, že jsem se tak šťastně a spokojeně necítila už celé roky. A za to vše vděčím jen Facebooku a tvrdohlavé dceři.

Irena M. (48), Praha