Jedno staré přísloví říká: za dobrotu na žebrotu. Člověk splní svoji povinnost, aby prospěl dobré věci a doplatí na to.    

Život některých lidí plyne nerušeně a v pohodě. Nemusí řešit žádné velké starosti, nic je netrápí. Já jsem to o sobě mohla tvrdit docela dlouhou dobu, vlastně až do svých padesáti let a jsem za to vděčná.

Našla jsem si dobrého životního partnera, vychovali jsme úspěšnou dceru, která se pak provdala do zahraničí. Netrápily nás finanční ani zdravotní problémy. A pak se jednoho dne všechno dramaticky změnilo.

Svědčil i u soudu

Pamatuji si velice přesně, v jakém rozpoložení toho dne Zdeněk, můj manžel přišel domů. Ještě se mi nestalo, aby s ním vůbec nebyla řeč. Bála jsem se a neustále se ptala, co se stalo. Rozpovídal se až později večer.

Stal se svědkem brutálního pokusu o okradení, při kterém drsný potetovaný chlap málem přizabil starší ženu. Neměl odvahu jít s ním do přímého konfliktu, ale zavolal policii. Zločinec ale mezitím utekl a tak Zdeněk podal alespoň svědeckou výpověď.

Zanedlouho onoho grázla dopadli a manžel byl požádán, aby ho identifikoval. To udělal, protože si byl stoprocentně jistý. A své svědectví zopakoval i u soudu.

Když pak násilníka odváděla eskorta kolem Zdeňka, usvědčený a odsouzený muž pronesl směrem k manželovi tvrdou výhrůžku. Prý nezapomíná a ještě se spolu uvidí. Dostal čtyři roky nepodmíněně. Doma jsme se pak trápili nad tím, jestli ono vyhrožování brát vážně.

Čtyři roky ale vypadaly jako dost dlouhá doba na to, abychom se tím ihned trápili.

Začalo to smrtí psa

Uplynuly dva roky. Jednoho dne jsem se vrátila domů z práce a našla jsem našeho psa na zahradě mrtvého. Když jsem se vzpamatovala z šoku, čekala jsem na Zdeňka, až se vrátí i on. Na smrti našeho zvířecího miláčka bylo něco podezřelého.

Rozhodně nebyl tak starý, aby zemřel přirozenou smrtí a nemocný předtím nebyl. Nechali jsme ho proto pitvat. Ukázalo se, že psa někdo otrávil. Neměli jsme tušení, který zlý člověk to udělal.

Došlo nám to až za pár dnů, kdy Zdeňka na ulici oslovil cizí muž a řekl mu, že mu má vyřídit pozdrav od Oty. Přidal k tomu facku a než se manžel vzpamatoval, neznámý byl pryč. Rázem bylo všechno jasné. Ota byl totiž tím odsouzeným zločincem.

A brzy se s ním Zdeněk setkal i osobně, protože po vykonání poloviny trestu byl podmínečně propuštěn. Bylo jasné, že nám chce znepříjemňovat život. A protože mu hrozil návrat za mříže, rozhodl se dělat to zprostředkovaně, pes své kamarády.

Museli jsme na čas opustit domov!

Od toho dne jsme ztratili s manželem klid a jistotu. Nějaký způsob pomsty mohl přijít kdykoliv a odkudkoliv. Začali jsme se bát neznámých lidí, které jsme potkávali. V noci jsme se probouzeli ze spaní, protože jsme měli strach z vloupání.

Netrvalo dlouho a začal opravdový teror. Telefony zvonící uprostřed noci, dveře polité barvou, kámen vhozený do okna.

Mohli jsme vše oznámit na policii, bylo nám ale jasné, že Ota bude mít na všechny uvedené případy alibi – a ostatně se ani nejednalo o trestné činy, ale o přestupky. Rozhodli jsme se proto pro radikální řešení.

Protože jsme měli v jižních Čechách chatu, vhodnou k celoročnímu pobytu, pronajali jsme dočasně náš domek a přestěhovali jsme se. Bylo to dost potupné, skrývat se, ale nic jiného nám nezbývalo, pokud jsme nechtěli přijít o nervy.

Báli jsme se, aby nás Ota nebo jeho známí nevypátrali i na chatě, ale naštěstí se tak nestalo. Jednou se někdo z nich dostal do konfliktu s našimi nájemníky, došlo i ke rvačce a přijela policie. Pak už byl klid.

Po čase jsme se dozvěděli, že Ota se znovu ocitl za mřížemi, tentokrát už na delší dobu. Když vypršel pronájem, vrátili jsme se domů. Od té doby se nic dramatického už nestalo, klid ale už mít asi nikdy nebudeme.

Dáša K. (50), Příbram