Dva lidé spolu mají žít hlavně proto, že je něco vzájemně spojilo. A neměly by to být peníze.

Sametová revoluce v roce 1989 přinesla mnoha lidem zásadní změny do jejich životů. Naše rodina nebyla výjimkou. Jakmile se znovu obnovila možnost svobodně podnikat, začal otec uskutečňovat svůj dávný sen.

Ukázalo se ale bohužel, že měl moc velké oči a moc málo známostí. Vzal si na podnikání velkou půjčku, ale vůbec se mu nedařilo. Největším problémem ale bylo, že za půjčku ručil naším rodinným domem.

Východisko ze zoufalé situace

Bylo mi tehdy dvacet tři let. Měla jsem půl roku známost s Viktorem, hodným klukem, o kterém jsem vážně uvažovala jako o svém budoucím životním partnerovi. Musela jsem ale čekat, než dostuduje vysokou školu.

Já sama jsem o práci přišla, když naší firmu restituovali původní majitelé a přivedli si své lidi. Dlouho jsem pak hledala jinou práci a nakonec se alespoň dočasně spokojila s místem prodavačky. Jakmile otec začal podnikat, pomáhala jsem mu s tím.

Stala jsem se tak svědkem toho, jak rychle se začaly jeho plány bortit. Ocitli jsme se v zoufalé situaci a hrozilo, že přijdeme o střechu nad hlavou. Ještě z minulého režimu jsme měli jednu známou rodinu.

Jednalo se o otcova bývalého spolužáka, který udělal politickou kariéru. Zdálo by se, že se změnou režimu bude mít problémy, ale dařilo se mu naopak ještě lépe než předtím.

Jak říkala matka, měl zkrátka dost nakradeno a jeho známí by ho stejně nenechali padnout. Ta rodina, říkejme jí třeba Novákovi, protože pravé jméno psát nechci a nemůžu, měla syna o tři roky staršího než já.

Jmenoval se Libor a nikdy jsme se vzájemně moc nemuseli. Několikrát mi neúspěšně vyznal lásku. Nikdy bych ani na vteřinu nepomyslela na to, že bych s ním měla chodit, natož si ho vzít. Přesto jsem k tomu byla okolnostmi donucena.

Chtěla jsem i utéct do světa!

Připadala jsem si jako ve špatné pohádce nebo romantickém dramatu. Jednoho dne mi totiž rodiče řekli, že naše situace je naprosto kritická, ale že já jsem tou, která by mohla všechno zachránit. Libor si mě prý chce vzít za ženu.

Podrážděně jsem se zeptala, proč mi to tedy neřekl rovnou. A postavila jsem si hlavu, že žádnou „prodanou nevěstu“ dělat nebudu. Měla jsem svého Viktora a nehodlala jsem si kazit život po boku člověka, k němuž bych nic necítila.

Naléhání rodičů bylo silné a já na chvíli dokonce utekla z domova. Skutečnost byla ale tvrdá. Opravdu se schylovalo k tomu, že naše rodina přijde o dům. Moje manželství s Liborem by přitom dluh vyřešilo. Byla jsem naprosto zoufalá.

Můj milý o celé situaci věděl. Také se cítil nešťastný a plánovali jsme si, jak spolu utečeme do světa. Věděla jsem ale, že bych si vyčítala svůj postoj vůči rodičům, které jsem měla ráda.

Nakonec mi sám Viktor řekl, že pochopí, když se rozhodnu rodiče a náš dům zachránit. To byl možná ten poslední popud, který jsem ke konečnému rozhodnutí potřebovala.

Domluvili jsme se s Viktorem, že si Libora tedy vezmu, ale za pár let se rozvedu – a on na mě zatím počká.

Své štěstí jsem prostě zahodila

Moje manželství s Liborem nikdy nebylo šťastné, už od samého začátku. Choval se ke mně spíš jako k dobyté kořisti než k rovnoprávné partnerce.

Bránila jsem se tomu, abych přišla do jiného stavu, ale když jsem otěhotněla, neměla jsem to srdce a sílu jít na interrupci. Vlastně bych to ani nedokázala zdůvodnit. Na svět tak přišly postupně dvě dcery.

Péče o ně mi alespoň trochu vyvažovala smutek z mého údělu. Viktor na mě bohužel nepočkal, rok po mé svatbě se oženil a dodnes je se svojí ženou šťastný. Já jsem své štěstí kdysi prohrála a nic se na tom nezměnilo.

S manželem k sobě nic necítíme, vím, že má a měl milenky. Dcery jsou už dnes velké a povahu mají spíš po Liborovi. Snad jen pohled na rodiče, kteří dál bydlí v domě, který si kdysi postavili, dává tomu všemu v mém srdci smysl. Sílu něco změnit ale už dnes před padesátkou nemám.

Eva K. (48), Plzeň