Jako by nestačila krutá životní tragédie, která člověka potká, tak občas nese ještě dlouho dobu její následky!
Neznala jsem na světě nikoho hodnějšího než je moje mladší sestra Bára. Dělilo nás od sebe deset let a já nad ní vždy držela ochrannou ruku.
Pomáhala jsem jí řešit nejrůznější trable, které jí potkaly, ať už to bylo při studiu, v práci nebo později ve vztazích. Nikdo nebyl šťastnější než já, když si Bára konečně našla vhodného manžela, vdala se a čekala dítě. Narodila se jí dcerka.
Trochu jsem si oddechla, protože jsem věděla, že sestra je nyní šťastná a v dobrých rukách. Já sama jsem měla život skoro bezproblémový, vdávala jsem se ve dvaceti a úspěšně jsem vychovávala tři potomky. Když byly neteři tři roky, přibyl k ní sourozenec:
Bára přivedla na svět i syna. Ještě další dva roky trvalo její štěstí. Potom přišla neuvěřitelná hrůza.
Následky byly tragické
Dodnes přesně nevím, jak se to stalo, i když celou věc vyšetřovala policie. Sestra byla doma na mateřské, švagr byl pracovně mimo republiku. Bára odběhla za svojí dcerou, která na ní hlasitě volala z chodby a nechala dvouletého synka v kuchyni.
Bohužel nechala na jídelním stolku hrnec s právě uvařenou horkou polévkou. Nevím, jestli ho na sebe chlapeček převrhl nebo jen vrazil do stolu a hrnec spadl sám. Následky byly každopádně tragické. Silně se opařil na většině těla, hlavně v obličeji.
Bára, kterou okamžitě přivolal jeho děsivý křik, se nejprve z toho pohledu zhroutila a nebyla ani schopná zavolat záchrannou službu. Vzpamatovala se až za chvíli, kdy už synek upadl do bezvědomí. Sanitka přijela nejrychleji, jak mohla.
Dítě šlo ihned na operační sál. V tu chvíli už bylo jasné, že pravděpodobně přišlo o zrak. Následky ale byly ještě horší: poranění byla natolik rozsáhlá, že se s nimi křehký dětský organismus nevyrovnal. Druhý den můj malý synovec v nemocnici zemřel.
Otevřeně jsme spolu mluvily
Bára se ze smrti svého mladšího potomka zhroutila. Strávila několik týdnů v psychiatrické léčebně a když se vrátila, už byla jen stínem té ženy, jakou byla předtím. Všichni jsme se jí snažili pomáhat, jak se dalo.
Další ranou pro ni bylo, že byla za smrt svého synka obviněna a dostala podmínečný trest. Dlouho jsme u ní nepozorovali žádné zlepšení. Jen o dcerku se starala vzorně, až přímo ukázkově. Bála se jí skoro pustit z dohledu.
Často jsem Báru navštěvovala a otevřeně jsem si s ní povídala. Navázaly jsme znovu to někdejší pouto starší sestry-ochránkyně a mladší, která potřebuje pomoc. Jednoho dne se na mě Bára obrátila s překvapující informací.
Řekla mi, že jí mrtvý synek chodí strašit. Samozřejmě jsem to přikládala její narušené psychice a pocitům viny. Když o tom ale mluvila, zdálo se, že je plně při smyslech a opravdu vyděšená.
Zastavil se mi dech!
O tom, jak se jí její syn pravidelně zjevuje v kuchyni, kde přišel ke smrtelnému úrazu, mluvila Bára čím dál tím častěji. Začala jsem si o ní dělat vážné starosti. Kromě těch řečí se ale chovala úplně normálně, což mi bylo záhadou.
Nakonec mi řekla, ať u ní den nebo dva zůstanu a přesvědčím se. Byla jsem připravená na to, jak sestru rozhodí to, že já nic nevidím. Dopadlo to ale jinak. Skutečně jsem v kuchyni u Báry spatřila nejasný obrys malého dětského těla na podlaze.
Úplně se mi zastavil dech. Držely jsme se s Bárou za ruce a já jsem v tu chvíli pochopila, že duch jejího zemřelého dítěte jí bude chodit děsit možná až do smrti. Od té doby uplynulo už deset let. Sestra vychovala svoji dceru a další děti už neměla.
Občas má období, kdy musí užívat prášky na uklidnění. A občas mi připomene, že se jí mrtvý synek zjevuje dál. Říká to jenom mně, protože vím, že je to pravda.
Kamila N. (48), Praha