Lidské vztahy se mohou změnit v katastrofu, když jde o peníze!
Musím po pravdě řečeno říct, že se svojí starší sestrou Helenou jsme měly dětství sice krásné, ale otce jsme si moc neužily. Pracoval na ministerstvu a domů se vracel často pozdě v noci. Protože měl důležitou funkci, padly jí za oběť často i víkendy.
Měly jsme sice na rozdíl od ostatních dívek všechno, o co jsme si kdy řekly, ale na úkor rodinného života a otcovského pochopení. I po změně režimu pak otec nemíval moc času, pustil se do podnikání a dařilo se mu. Rodinný majetek se tak docela rozrostl.
Nebylo divu, že jak moje svatba, tak svatba Heleny proběhly opravdu ve velkorysém duchu, jako kdybychom byly nějaké celebrity. Sestra se vdávala o tři roky dřív.
S jejím manželem Lubošem jsem nijak zvlášť nevycházela, a ani on se mnou, ale respektovala jsem Helenin výběr. Já jsem si vzala Davida, hodného kluka, se kterým jsem chodila už od střední školy. Nikdy jsem té volby nelitovala.
Nebyla to jeho věc!
Před šesti lety otec náhle zemřel. Bylo mu jen šestašedesát let a při tom vysokém pracovním nasazení kupodivu nikdy nebyl nemocný. Jeho nečekaná smrt nás všechny zasáhla.
A následně bohužel odkryla, co se skutečně skrývá za dosud celkem normálními rodinnými vztahy. Švagr Luboš se totiž začal silně plést do sporů o to, co s velkým dědictvím, které po sobě otec zanechal.
Jemu do toho vlastně vůbec nic nebylo, dědičkami jsme byly já, Helena a matka. Dědictví se týkalo nějakých nemovitostí i prosperujícího malého podniku. Rozhodly jsme se podnik neprodávat a nechat ho v běhu a nemovitostí se zbavovat postupně, podle potřeby.
Luboš ale začal tlačit na to, abychom se budov zbavili hned a najednou. Moje sestra Helena byla bohužel pod silným vlivem svého manžela. Věděla jsem to už předtím a nyní jsem to naplno poznala na vlastní kůži.
Najednou jsme se sestrou stály proti sobě a poprvé v životě jsme na sebe ošklivě křičely. Bylo mi to strašně moc líto, ale rozhodně jsem nehodlala Lubošovi ustoupit.
Poštval proti mně i děti!
Kdyby se býval švagr choval slušně a nevynucoval si něco, na co sám neměl nárok, nejspíš bych byla přístupnější nějaké dohodě. Protože jsem ale vždy byla velmi citlivá na jakýkoliv nátlak, zatvrdila jsem se. Luboš ale nehodlal brát ohledy.
Když to nevyšlo přes mojí sestru, začal to zkoušet přes moje děti. Na Davida, mého muže, si zatím netroufal, ale v očích mé dcery a mého syna ze mě dělal někoho, kdo ostatním brání ve štěstí.
Líčil mě jako tu, která lpí na majetku, místo toho, aby druhým pomohla. A bohužel se mu to dařilo, nalákal obě mé děti na možnosti, které by se jim otevřely s penězi za prodané nemovitosti. Tím si to ale u mě ještě víc pokazil.
Pokud někdo bojuje přímo se mnou, tak to považuji za rovný střet, ale když k tomu někdo zneužívá příbuzné, pak je to pro mě podraz. Možnost domluvy se tak snížila opravdu na nulu.
Přepadení a zhroucení
A to ještě nebylo všechno! Jednoho dne mě cestou z práce přepadli dva muži, zatáhli mě do průchodu činžáku. Zacházeli se mnou neurvale a vyhrožovali vším možným, když prý „nedostanu rozum“. Po prvním šoku mi samozřejmě rychle došlo, kdo je poslal.
Bylo toho na mě příliš. Svěřila jsem se manželovi, ale zklamal mě. Nechtěl se do našich sporů vůbec míchat a to přepadení mi možná ani nevěřil. Zhroutila jsem se a strávila jsem dva týdny na psychiatrii. Od té doby uplynulo půl roku.
Mám pocit, že se vztahy kolem mě rozpadly. Ve věci dědictví se nic nezměnilo, já jsem zatím neustoupila. Sestra ani švagr se mnou nemluví, syn a dcera mě po mém zhroucení nepřemlouvají, ale jsou dost odtažití.
A v Davidovi jsem se zklamala, myslela jsem, že se mě zastane. Peníze a majetek opravdu mohou přinášet i trápení!
Klára B. (44), Praha