Už jako malé holce mi babička říkala, že voda v naší studánce má léčivou moc. Kdo se z ní napil, nebo si natrhal bylinky kolem, tomu se ulevilo.

Ráda vzpomínám na své dětství a na studánku, která se ukrývala v trávě za babiččiným domem. Babička tvrdila, že ta voda je léčivá. Když jsem byla malá, tak mi z ní vařila čaj.

Říkala, že ho musím pít, protože je z kouzelné vody, která mě uzdraví. Je pravda, že mě tehdy vykurýrovala, ale jestli to bylo opravdu tou vodou, netuším!

Srnci a laně

Pamatuju si, že k té studánce chodila pít i zvířata. Plot k naší zahradě byl totiž na mnoha místech děravý. Navíc babiččin dům stál na konci obce, nedaleko lesa, jeho obyvatelé to sem tedy neměli daleko.

Na vodu si ke studánce tedy chodili nejen psi a kočky z okolí, ale i zajíci, srnci i laně. Dokonce jsem viděla, že ke studánce chodí nabírat vodu i jedna zvláštní sousedka, o které se říkalo, že je bylinkářka a že zná staré lidové recepty. Uběhlo mnoho let.

Babička zemřela, její domek i se zahradou zdědil můj tatínek. A po jeho smrti já se sestrou. Bylo to tehdy pro naši rodinu těžké období. Moje sestra byla těžce nemocná a zemřela záhy po tatínkovi.

Vrací se mi síla

Nastěhovala jsem se tehdy do domku po babičce, abych přišla na jiné myšlenky. Nevím, jestli to bylo psychickou zátěží, ale cítila jsem, jak i o mě se pokouší zubatá. Nemohla jsem ráno vstát z postele, jak jsem byla vyčerpaná.

V ten čas se mi zdál zvláštní sen. U mé postele stála babička, držela mě za ruku a říkala: „Holka, ty jsi snad zapomněla? Na zahradě máme přece léčivou studánku!“

Hned, jakmile jsem se vzbudila, utíkala jsem na zahradu ke studánce schované ve vysoké trávě. Popíjela jsem tu vodu a měla pocit, že mi dělá dobře. Od té chvíle mi bylo líp a líp. Až jsem zase získala sílu a energii.

Daniela (68), severní Morava