Po letech jsem si přečetla jeden tajný vzkaz.

Čím víc se blížil můj odchod do důchodu, tím častěji jsem se vracela myšlenkami do minulosti. Ráda jsem si prohlížela staré fotografie, vzpomínala na mládí, přátele i okamžiky, které pro mě kdysi tolik znamenaly.

Napadlo mě také, že bych si znovu mohla přečíst knihy, které jsem milovala jako dospívající dívka.

Vyvolalo to vzpomínky

Sepsala jsem si seznam oblíbených titulů a postupně je začala shánět. Jednu knihu se mi podařilo objevit až ve třetím obchodě. Když jsem ji vzala do ruky, čekalo mě velké překvapení.

Podle drobného monogramu napsaného na poslední stránce jsem poznala, že jde o můj původní výtisk, který jsem kdysi vlastnila. Najednou se mi vybavila dávno zapomenutá vzpomínka na Jakuba, kamaráda z našeho sousedství.

V mládí jsme si často půjčovali knihy, doporučovali si nové příběhy a trávili spolu spoustu času. Pak se ale jeho rodina odstěhovala na opačný konec republiky a naše cesty se úplně rozešly. Držela jsem knihu v ruce a přemýšlela, co se s ním asi za ty roky stalo.

Mohlo být všechno jinak?

Když jsem se doma začetla, čekalo mě další překvapení. Na jedné stránce jsem objevila krátký vzkaz napsaný tužkou, který už byl téměř nečitelný. Tenkrát jsem si ho nevšimla. Byl od Jakuba a skrývalo se v něm jednoduché, ale upřímné vyznání lásky.

Seděla jsem nad tou stránkou se slzami v očích. Až po tolika letech mi došlo, že mě měl opravdu rád, jen tehdy neměl odvahu říct mi to nahlas. Protože měl poměrně neobvyklé příjmení, zkusila jsem ho vyhledat na internetu.

Narazila jsem ale bohužel na smutnou zprávu – Jakub už před několika lety zemřel. Ta informace mě nečekaně zasáhla. Knihu s jeho vzkazem mám dodnes vystavenou na čestném místě ve své knihovně.

Občas ji vezmu do ruky a přemýšlím, jak by se můj život možná vyvíjel, kdybych si tehdy toho nenápadného vyznání všimla. I když jsem prožila spokojený a klidný život, někdy mě napadne, že mě možná mohlo potkat ještě něco krásnějšího.

Jiřina R. (62), Olomouc