Nejlepším dárkem k narozeninám byly dobré rady od vyšších sil.

Na dramatické životní zvraty lidé reagují různě. Někteří se jimi nenechají zlomit a dál pokračují v nastoupené cestě. Jiný typ lidí se ale zastaví, uzavře se před světem a trápí se. Právě tímhle typem jsem byla i já.

Nebylo komu se svěřit

Svým manželem jsem si byla natolik jistá, že náš rozvod pro mě představoval obrovský šok. Když mi řekl, že se zamiloval do mladší ženy, myslela jsem si nejprve, že si dělá legraci. Myslel to však vážně a také se podle toho zařídil.

Já jsem se mu nesnažila bránit ve štěstí. Připadala jsem si jako hypnotizovaná. Stále jsem se snažila ujistit sebe sama, že   je to jen špatný sen. Nedokázala jsem už ani plakat. Děti sice stály při mně, ale měly svých vlastních starostí dost.

Se synem jsem se moc nestýkala kvůli snaše, se kterou jsme si vzájemně vůbec nerozuměly. A dcera byla sice hodná a pozorná, ale také velká kariéristka. Jejím životním programem byl úspěch v práci – a pak dlouho nic.

Mezi lidi jsem příliš nechodila, pracovala jsem na živnostenský list a dělala účetnictví pro firmy doma. Moje jediná dlouholetá kamarádka si také prožívala těžké období kvůli své nemoci.

Nechtěla jsem ji proto zatěžovat. Na všechno svoje trápení a na tu drsnou životní změnu jsem tak zůstala úplně sama.

Postupně jsem zatrpkla

Rychle se ze mě stala zatrpklá a uzavřená žena, které už nic nedělá radost. Nejhorší bylo, že jsem vlastně necítila ani zoufalství. Dočista jsem přestala věřit, že mě ještě něco hezkého v životě potká a smířila jsem se s tím.

Měla jsem takový „život bez života“, a trvalo to hrozně dlouho. Začala jsem to brát jako normální stav věcí. S manželem už jsem se nevídala. S nemocnou kamarádkou jsem si občas povídala telefonicky.

Syn a dcera mě pravidelně navštěvovali, ale moc zájmu o můj stav neprojevovali a já se jim svěřovat nechtěla. Taková byla moje situace v době mého životního jubilea, konkrétně padesátých narozenin.

Děti na ně nezapomněly, ale žádnou oslava jako v minulosti jsem neorganizovala. Místo toho jsem seděla doma s otevřenou lahví vína a dívala jsem se prázdným pohledem do zdi. Když se setmělo, chtěla jsem jít spát.

Náhle se ozvalo zacinkání zvonku. Otočila jsem se a málem vykřikla. V místnosti stál opravdový anděl! Byl celý bílý, měl křídla a tvář krásného mladíka. Začal ke mně jemným hlasem promlouvat.

Dostala jsem kázáníčko

Slova, která jsem slyšela, nebyla vůbec laskavá. Anděl mi vyčítal, že jsem se příliš brzy vzdala snahy něco změnit a přestala jsem věřit, že na mě ještě něco hezkého čeká.

Prý nade mnou drží ochrannou ruku, ale nemůže mi pomoci, když si to nebudu přát i já sama. Bylo to spíš takové kázáníčko; já jsem ale chápala, že si ho zasloužím.

Dostala jsem od anděla několik obecných rad a tipů, co mám se svým životem udělat. A také jedno konkrétní doporučení: měla jsem jít následující neděli po obědě na jednu výstavu.

Měla jsem v úmyslu říct, že mě obrazy příliš nezajímají, ale mlčela jsem. Anděl domluvil, podíval se mi do očí a pak byl najednou pryč. Ještě chvíli jsem seděla jako omráčená.

Pak jsem se vzpamatovala a poprvé za několik týdnů jsem vyrazila alespoň na večerní procházku. Na doporučenou výstavu jsem se v neděli opravdu vydala. Dnes už vím, proč jsem tam měla jít – oslovil mě tam totiž sympatický muž.

Připadalo mi, jako bych ho znala už řadu let. Pozval mě na kávu a já si uvědomovala, jak dobře si rozumíme. V ten den jsem byla poprvé od rozchodu s manželem znovu šťastná – a vlastně to trvá dodnes.

Jsem za to svému andělu vděčná; vím, že bez jeho domluvy bych se dál jen trápila a smutně přežívala. My lidé nejspíš občas potřebujeme impulz z jiného světa, abychom si uvědomili, že je tu vždycky šance na lepší dny.

Jaroslava K., (54), Brno