Když mě začala bolet záda, přičítala jsem to věku. Ale bolest se tak stupňovala, že jsem téměř nemohla spát. Lékař mi doporučil rehabilitace, ale já jsem se rozhodla zkusit něco jiného.

Pamatuji si ten první krok do jógového studia. Byla jsem nervózní, protože jsem si představovala pružné mladé ženy v barevných legínách, které se bez námahy ohýbají do pozic, o nichž jsem ani nevěděla, že existují.

Já, žena po šedesátce, v obyčejných teplácích, jsem se cítila jako vetřelec. Ale hned při první lekci mě překvapilo, že tam seděli lidé všech věkových kategorií. Někteří měli šedivé vlasy, jiní se smáli, že se sotva dotknou kolen.

Moje podložka voněla novotou

Instruktorka nás vedla pomalu. „Nikam se netlačte,“ říkala. „Jóga není soutěž.“ A já jsem se poprvé po dlouhé době nadechla do hloubky. Ten dech mě uklidnil. Začala jsem chodit pravidelně.

Každé pondělí a čtvrtek jsem si nesla svou podložku, která voněla novotou, a těšila se na hodinu, kdy se svět ztiší. Bolest zad se postupně zmírňovala.

Ale co bylo důležitější, začala jsem se cítit klidněji. Pak ale přišla rána, můj manžel, s nímž jsem žila čtyřicet let, náhle zemřel. Prázdný byt mě dusil, byla jsem ztracená. A právě jóga se stala mojí záchranou.

Tráva se třpytila rosou

Když jsem se položila na podložku, rozplakala jsem se, ale nikdo mě nesoudil. Všichni věděli, že jóga není jen o těle, ale i o duši.

Jednou mi instruktorka nabídla, abych se přidala na víkendový pobyt s jógou. Váhala jsem, ale nakonec jsem jela. Ráno jsme cvičili na louce, kde se tráva třpytila rosou, a večer jsme seděli u ohně.

Stále je součástí mého života

Tam jsem poprvé po manželově smrti nahlas řekla, co se stalo. A lidé mě poslouchali. Neodsuzovali, nevyhýbali se. Jen byli se mnou. Dnes má můj život nový rytmus. Vím, že i když se cítím zlomená, můžu se znovu narovnat.

Samozřejmě že ho stále postrádám. Ale naučila jsem se žít s tím, že je součástí mého příběhu a že já mám před sebou ještě kapitoly, které stojí za to napsat. A na otázku, proč chodím cvičit, odpovídám: „Kvůli zádům jsem začala. Kvůli životu pokračuju.“

Jana P., 65 let, Ostrava