Den před Štědrým večerem jsem zažila hezké setkání.

Občas vzpomínám na bílé Vánoce, které jsem zažívala v dětství a v mládí. Na svátky, o kterých chci vyprávět, ale sníh nenapadl, jen trochu mrzlo, takový ten šedivý mráz. Seděla jsem u okna v mém oblíbeném křesle a dívala se ven. V podvečer před Štědrým dnem to na ulici vypadalo, jako by se lidé zbláznili.

Čekala jsem na kurýra

Brzy ráno mi zazvonil telefon, jestli jsem doma, abych obdržela poslaný balíček. Byl to můj syn Jáchym, který před lety odjel do Kanady za prací a novým životem.

Přestože tam žil tak dlouho, stále si pamatoval na jeden malý detail, který pro nás dělal Vánoce Vánocemi. Čas utíkal a slunce se už dávno schovalo za paneláky. Balíček pořád nikde. V mém věku je člověk netrpělivý jak malé dítě.

Nešlo mi však o obsah toho balíčku. Věděla jsem, co v něm je – Jáchymovy domácí zázvorové sušenky, které peče už léta podle mého receptu. Takové, které voní po skořici, hřebíčku a hlavně po domovu. Letos to bylo trochu jinak než v předchozích letech.

To mi je posílal poštou, která nebyla moc spolehlivá. Tentokrát zkusil kurýrní službu, která měla být rychlejší a spolehlivější. Bílá dodávka se konečně objevila kolem šesté hodiny večer.

Zastavila se u chodníku a z ní vystoupil mladý muž. Působil dost unaveně, jako by si říkal, že už doručí poslední balík a končí mu směna. Dovedla jsem si představit, kolik vánočních dárků musel ten den rozvézt. Šla jsem k domovním dveřím a čekala, až zazvoní.

Moje pozvání přijal

Ozval se zvonek a já otevřela. Mladý muž tam stál tam, v tlusté bundě, se skenerem v ruce a s hnědou krabicí v podpaží. Vypadal tak smutně, až mě to zarazilo. Pozdravil mě mechanicky, bez špetky vánoční radosti.

Ujistil se, že jsem ten správný příjemce balíčku. Potvrdila jsem mu to a řekla, že jsem na něho čekala. Neohrabaně jsem se podepsala na papír, který mi předložil. Podal mi balík. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy.

Věděla jsem, že je to jen krabice, ale pro mě to byl most přes oceán. Zeptala jsem se kurýra, jestli by si nechtěl na chvíli odpočinout, že mu uvařím čaj. Hádala jsem nahlas, že můj balík byl poslední. Mladík se tvářil překvapeně.

Chvíli jen stál a díval se na mě, pak na dodávku a na balík v mé ruce. Přiznal, že je to poslední, ale dodal, že by měl jet, protože má za sebou čtrnáct hodin a doma ho čeká přítelkyně.

Odpověděla jsem mu, že potřebuje pět minut pro sebe a že se prostě jen chvíli ohřeje. Nakonec to udělal. Sundal si promočené boty, bundu a sedl si ke stolu. Vůně jehličí z jedličky v rohu se mísila s vůní sušenek, které jsem upekla.

Poznal, že přináší radost

Podala jsem mu čaj. Dlouho mlčel, jen pil a hřál si dlaně o horký hrnek. Zeptala jsem se ho, jak to zvládá. Smutně si povzdechl, že nestíhá. Lidé si objednávají věci, které by klidně koupili v obchodě vedle. A kurýři to musí rozvážet, den co den.

Připadá si prý jako jen jako poslíček s krabicemi. V tu chvíli jsem mu ukázala můj balík. Ležel na poličce v rohu, malý a nenápadný. Řekla jsem mu, co je uvnitř a že vím, že je to jenom krabice. Obsahuje ale kousek lásky mého syna, vzkaz, že na mě nezapomněl.

Poděkovala jsem mladíkovi, že mi doručil Vánoce. Zvedl hlavu a jeho unavené oči se najednou zastavily. Podíval se na balíček, pak na mě, a nakonec se lehce usmál. Byl to takový ten úsměv, který se objeví, když člověk pochopí něco, co dlouho nechápal.

Jarmila N. (63), Brno