Víkend na chatě našich známých nám přinesl tajemné chvíle.

Naši dobří přátelé nás před časem požádali, jestli bychom během jejich zahraniční dovolené nezajeli občas zkontrolovat jejich chatu. V cizině chtěli strávit celý měsíc a chtěli mít jistotu, že chata bude v pořádku.

Měli jsme samozřejmě možnost tam i přespat. Dobře jsme to místo znali, párkrát jsme u nich v minulosti byli na víkend. Tentokrát jsme tam tedy vyrazili sami dva s manželem.

Pršelo, ale nám to nevadilo

Chata stála na samotě, obklopená lesy a krásnou přírodou. Bohužel zrovna víkend, kdy jsme se tam vydali, byl podmračený a sychravý. Obloha byla zatažená těžkými šedými mraky a hrozilo, že každou chvíli začne pršet.

Zvažovali jsme, že se jen rychle podíváme, zda je vše v pořádku, a hned se vrátíme zpátky do Prahy. Nakonec jsme ale usoudili, že by to bylo zbytečně uspěchané, a rozhodli se zůstat přes noc a odjet až v neděli ráno.

Odpoledne se skutečně spustil nepříjemný déšť, takže jsme se ven vůbec nedostali. Bylo dost chladno, ale manžel rozdělal oheň v krbu, a ve dvou jsme si užívali klidnou atmosféru.

Po dlouhé době jsme měli chvíli jen pro sebe – romantiku, jakou jsme během pětatřiceti let manželství zažili jen zřídka. Usínali jsme v teple a v pohodě, zatímco v krbu pomalu dohasínaly poslední plamínky.

Po otevření dveří přišel šok

Uprostřed noci jsem se náhle probudila. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem. Vedle mě manžel tvrdě spal. Pak jsem zaslechla zvláštní zvuk – klepání, které přicházelo zvenčí.

Vzhledem k tomu, jak daleko jsme byli od civilizace, mě to dost vyděsilo. Probudila jsem manžela, který si nejdřív myslel, že se mi něco zdálo. Potom ale zvuk zaslechl také. Posadili jsme se a tiše se dohadovali, co by to mohlo být.

Moje první myšlenky se točily kolem nějakého lupiče. Přemluvila jsem manžela, aby se šel podívat, co se děje. Nejdřív zkoumal situaci z okna, ale nic neviděl. Následně se opatrně přesunul ke dveřím a já šla za ním.

Když manžel dveře otevřel, oba jsme zůstali stát jako přimrazení. Před námi se vznášela bledá, téměř průsvitná postava. Byla lehce nad zemí a její vzhled nenechával pochybnosti – byl to duch.

Nebyli jsme první

V první reakci manžel instinktivně přibouchl dveře. Dívali jsme se na sebe, jestli se nám to oběma nezdálo. Zvědavost ale brzy převážila nad strachem a manžel znovu pootevřel. Postava tam stále byla, ale nepůsobila nijak hrozivě, spíš smutně.

Z její rozmazané tváře vyzařoval hluboký žal. Vypadala jako mladý muž, i když přesný věk se nedal určit. Několik minut jsme na ducha zírali. Nepohnul se, neprojevil žádnou agresi. Nakonec se začal pomalu vzdalovat, až ho pohltila tma.

Zůstali jsme vzhůru ještě dlouho, přemýšleli, co to mohlo znamenat. Jedno jsme věděli jistě – rozhodně nešlo o sen. Ráno jsme odjížděli s podivným pocitem. Když se naši známí vrátili ze zahraničí, vyprávěli jsme jim, co se stalo.

Čekali jsme, že se nám vysmějí, ale místo toho jsme se dozvěděli, že podobné zjevení viděli před lety také. Zjistili tehdy od místních, že v okolí kdysi žil mladý muž, který kvůli nešťastné lásce spáchal sebevraždu.

Jeho duch se prý občas objevuje v lese nebo u vesnice – hlavně za deštivého počasí, podobného tomu, kdy zemřel. Od té doby jsme s manželem začali brát nadpřirozené jevy vážně. Těžko se to vysvětluje někomu, kdo nic podobného nezažil. My jsme si ale jisti tím, co jsme viděli.

Milada R., (58), Praha