Doma bylo peklo. Litoval mě celý dům. Naši se pořád hádali, křičeli na sebe, vyhrožovali si rozvodem. Bylo to pro mě velice zlé.
Milovala jsem laskavé, klidné, tiché rodiny. Třeba ti stařečci z přízemí. Byli milí, usměvaví, pokaždé, když jsem je spolu potkala, si tak hezky povídali… Uklidňovalo mě to. Nebo Šestákovi ze druhého patra. U Šestáků by se mi taky bývalo líbilo.
Nikdy jsem neslyšela, že by na sebe křičeli. Jejich dcera byla stejně stará jako já, chodila do béčka, a musím říct, že jsem jí trošku záviděla.
O víkendu ji rodiče vozili k babičce a dědečkovi, nebo na chatu, kde pan Šesták natíral plot, či spravoval střechu a paní fantasticky vařila, ta vůně se táhla celou chatovou osadou.
Párkrát mě tam vzali, protože jsem se s Helenkou, jejich dcerou, odmala kamarádila, a vždycky jsem byla nadšená. Jednou, když jsem byla zvlášť na dně, jsem šeptla:
„Helčo, já ti závidím.“ Vůbec to nepochopila. „Proč?“ divila se. „Chodíš oblíkaná mnohem líp než já. A tvoje máma je herečka.“ Tak už jsem pak radši mlčela.
V divadle
U nás doma panovalo buďto vražedné ticho, anebo se naši hádali jako psi. Nejdřív si rozvodem jen vyhrožovali, ale po čase bylo jasné už i mně, že k němu dojde, protože by se jinak snad zabili.
Kdo by se divil, že jsem vzpomínala, jak se v chatové osadě u Šestáků vařil chalupářský guláš a plot dostával nový kabátek díky šikovnosti a pracovitosti pana Šestáka.
My s Helčou jsme se houpaly na houpačce, kterou vlastnoručně vyrobil, anebo mlsaly maliny, chloubu jeho ženy. Pekla vynikající malinové koláče. Moje máma skoro nevařila, po večerech hrála v divadle a táta doma pil a žárlil. Později se ukázalo, že oprávněně.
To nebylo vyhovující prostředí pro malou holčičku. Byla jsem nešťastná. Kdyby na sebe aspoň pořád neřvali! Toužila jsem po atmosféře plné klidu a pohody, ale marně.
Celý dům
Sousedi také dobře věděli, jak to u nás vypadá. Ty hádky byly slyšet. Litoval mě celý činžák, lidi mě hladili po vláskách a někteří mě i zvali, abych někdy přespala u nich. Mysleli to dobře – abych taky jednou třeba vypadla z domova a měla klid.
Udělala jsem to. Když už se to jednou fakt nedalo vydržet, tiše jsem se vytratila z bytu a zazvonila na ty staříky dole. Beze slova mě uložili na pohovku v obýváku a přikryli dekou. Paní mi uvařila kakao, pak jsem tvrdě usnula.
Naši si všimli až ráno, že nespím v posteli. Propadli panice, běhali od bytu k bytu, až mě našli a šíleně se jim ulevilo. „Že se, lidi, nestydíte,“ řekla jim ta hodná babička z přízemí, když se se mnou loučila.
Naši na to neřekli ani slovo. Asi se doopravdy zastyděli. Pak už se až do rozvodu hádali míň anebo vůbec, a tak jsem nemusela útěk z domova opakovat.
Iveta (63), Zlín
Takhle je mi tě vážně líto, milá Iveto. Myslím, že každý by měl mít právo na klidný domov, a budu za to vždycky bojovat.
Tyjo, tohle se fakt špatně čte. Asi to muselo bejt těžký jako malá, hlavně žes měla nakonec kam jít pro klid.
Tohle je fakt silné… Je důležité, že jsi nakonec našla lidi, kteří ti pomohli. Takové vzpomínky si člověk nese celý život.
Iveta, to je opravdu smutný příběh. Jsem tak ráda, že jsem měla klidné dětství, protože je to důležité pro náš život. Držím vám palce!