Ještě v září může být voda na koupališti příjemná, a tehdy tomu tak doopravdy bylo. Ale to nebyl jediný důvod, proč jsem tam chodila.

Léto si podávalo pomalu ruku s podzimem, ale maličké koupaliště v našem městečku ještě nezavřelo. Bylo totiž krásně. Tak krásně, až to lákalo ke koupání.

A čistá, až překvapivě teplá voda, vůně dřevěných převlékacích kabinek, vyhřátých sluncem, nádherné staré lípy a stánek s párky a zmrzlinou nebyly jedinými lákadly našeho koupaliště. Ještě tu byl plavčík, kterého jsem tajně milovala. Jmenoval se Kamil.

Znala jsem ho ze základní školy, chodil o dvě třídy výš. Teď už studoval vysokou, ale od června až do konce září dělal plavčíka u nás na koupališti. Už dlouho jsem ho tajně milovala. Jenomže ti nejhezčí kluci mají vždycky holku, on nebyl výjimkou.

Našel si ji v Praze na vysoké a o víkendech si ji vozil domů. Když se procházeli po náměstí, div jsem z toho neonemocněla. Byl to ukázkový pár.

K zemi

Předstírat, že se topím, by bylo ubohé. Trochu jsme se přece jen znali, koupala jsem se tu každé léto, a že jsem zčistajasna zapomněla, jak se udržet nad vodou, by nepůsobilo věrohodně. Už mě unavovalo být tolik let beznadějně zamilovaná. Řekla jsem si dost.

Bylo to právě v okamžiku, kdy jsem v takových těch miniaturních plavkách vznešeně kráčela k vodě. A šlápla na střep. Tak to jsem tedy doopravdy neplánovala. Nejradši bych si nafackovala.

Když jsem uviděla krev, ještě ke všemu svoji vlastní, šla jsem k zemi. Probrala jsem se, když mi na trávníku zavazoval tu nešťastnou nohu. Říkal, že vůbec nechápe, kde se tam ten střep vzal, že to přece vždycky pečlivě kontroluje.

Divný pocit

No možná je dobře, že jsi to tentokrát nezkontroloval – řekla jsem si v duchu. Pomohl mi se posadit na lavičku. Řekl, že nohu ošetřil peroxidem, že se nemusím ničeho bát.

A protože mi předtím dal napít slivovice, zeptala jsem se, kde je teď ta jeho holka, proč nepřijela na víkend. Vypadal poněkud nechápavě, asi měl pocit, že to přece s mým zraněním a vším, o čem tu po celou dobu mluvíme, vůbec nesouvisí.

Ale nakonec neochotně odpověděl. Velmi krátce: „Rozešli jsme se.“ Dodal: „Přijdu tě ještě zkontrolovat.“ A odešel. Tak už mě najednou nic nebolelo. Dostavil se takový divný, povznášející pocit. Jako že všechno je, jak má být.

S celoživotní láskou mě dalo dohromady hloupé šlápnutí na střep. Jak se říká, všechno zlé bývá rovněž k něčemu dobré.

Stanislava (65), Zlín