Stalo se to už před mnoha lety, ale dodnes na to vzpomínám.

Malé děti se dívají na svět jinak, než my dospělí. Když byly mému synkovi Martínkovi téměř čtyři roky, děly se divné věci. Pokud by mi o nich říkal někdo cizí, asi bych mu nevěřila, jenže jsem to skutečně s Martínkem prožila.

Myslela jsem, že je to fantazie

Synek měl už tehdy svůj pokojíček, který byl s naší ložnicí propojen dveřmi. Občas chodil uprostřed noci spát k nám, což vždy probudilo pouze mě.

Manžel mě spánek takový, že by ho neprobraly ani dělové rány. Jedné noci Martínek přišel a pošeptal mi, že se ve své postýlce bojí, protože v jeho pokoji jsou skřítkové. Brala jsem to jako jeho fantazii.

Toto tvrzení se ale opakovalo stále častěji, takže jsem přece jen začala být trochu zneklidněná. Pak přišla ona nezapomenutelná noc, kdy mi synek tvrdil, že skřítků je tentokrát hodně.

Chtěl, abych se na ně šla podívat. Pokusila jsem se vzbudit i manžela, to se mi ale nepodařilo. Šla jsem tedy za Martínkem do jeho pokoje s tím, že s ním budu hrát jeho hru a on pak v klidu usne.

Skřítkové mě pozdravili

Dopadlo to jinak. Do pokoje dopadalo světlo pouličního osvětlení. V něm jsem vnímala, jak si Martínek s někým povídá, hraje a něco ukazuje rukou. Pomyslela jsem si něco o imaginárním příteli. Pak ale synek řekl, že skřítkové mi chtějí říci „ahoj“.

Najednou se sama od sebe rozsvítila lampička na nočním stolku a hračky, které byly na zemi, se vznesly do vzduchu. Bylo to nepochopitelné, ale dělo se to. Pošeptala jsem synkovi, aby řekl skřítkům, ať s tím přestanou.

Martínek to skutečně nahlas řekl. Mělo to okamžitý účinek. Hračky se vrátily zpátky na podlahu a lampička zhasla. Synek šel spát ke mně. Nikdy poté už se podobná situace neopakovala.

Dnes má můj syn vlastní rodinu a malé děti a na tu noc si nevzpomíná. Zná ji vlastně jen z mého vyprávění. Asi je nám dospělým souzeno zapomínat na zázraky, které se občas kolem nás odehrávají.

Zdena R. (58), Jihlava