Spousta lidí věří na reinkarnaci, i když k tomu nemají důvod. Já své důvody mám.

Moje první manželství trvalo skoro čtvrt století. Vdávala jsem se mladá, protože jsem „musela“. Nemohla jsem si vlastně na nic stěžovat, kromě toho konce. Dopadlo to tak, jak to často dopadá: můj muž si zkrátka našel mladší.

Syn už byl dlouhodobě pracovně v zahraničí a z celé původní rodiny jsem tak zbyla jen já. Setkávat se pouze s kamarádkami mi nestačilo. Chtěla jsem najít někoho, s kým prožiji zbytek života.

Okamžitě mi byl povědomý

Stalo se to jednoho dne po mé návštěvě starší sestry v Brně. Původně jsem myslela, že u ní na dva nebo tři dny zůstanu, ukázalo se však, že má nějaké osobní problémy. Proto jsem se ještě téhož dne vracela zpátky do Prahy.

Naštěstí se mi podařilo sehnat jízdenku na autobus. Vedle mě se posadil muž zhruba mého věku. Okamžitě se mi zdál nějak povědomý, nedokázala jsme si ho ale nikam zařadit. Stejně zaujatě se muž díval na mě.

Představil se mi, ale jeho jméno mi nic neříkalo. Oba jsme se shodli, že se určitě odněkud musíme znát. Na rozřešení téhle záhady jsme měli celou cestu z Brna do Prahy.

Radek, jak se muž jmenoval, byl rovněž z Prahy, proto v úvahu přicházelo, že jsme se mohli někdy potkat v hlavním městě. Ačkoliv jsme se hodně snažili a vyjmenovávali situace i místa, kde k setkání mohlo dojít, na nic jsme nepřišli.

Protože se nám ale spolu dobře povídalo, domluvili jsme se, že v řešení toho tajemství budeme dále pokračovat. Nic nám v tom nebránilo, Radek byl rozvedený stejně jako já.

Znala jsem to tam!

To, odkud se známe, nám zůstalo záhadou i poté, co se z nás stali nejprve kamarádi a pak i milenci. Probírali jsme naši minulost a hledali možné společné body. Nic takového ale neexistovalo.

Příliš nás to netrápilo, protože jsme si užívali současnost. Patřily k tomu i nejrůznější výlety po naší vlasti. Jednoho dne nás cesta zavedla do Tábora. Během procházky po historickém centru města jsem se najednou celá roztřásla.

Radek se mě zeptal, co mi je. Ačkoliv jsem nikdy předtím v Táboře nebyla, prohlásila jsem, že to tady velmi dobře znám. Když se můj přítel pozorně rozhlédl, zjistila jsem, že má tentýž pocit.

Cestou zpátky do Prahy pak nadhodil jednu myšlenku: možná jsme se nesetkali v tomto životě, ale v některém z těch minulých. Díval se trochu nejistě, abych ho nepovažovala za blázna. Přiznala jsem však, že už mě napadlo totéž. Cítila jsem, že jsme se možná přiblížili k odhalení té záhady.

Sen, který napověděl

Noc po návratu domů se mi zdál zajímavý sen. V tom snu jsem žila v dávné době, která vypadala jak středověk. Byla jsem dvorní dámou. Radek žil tehdy také, jenže jako prostý kovář.

Zamilovali jsme se do sebe, avšak tehdejší společnost nám nedovolila naši lásku rozvinout. Rozhodli jsme se pro útěk, byli jsme však dopadeni a Radek putoval do žaláře. Co bylo potom, už jsem se ve snu nedozvěděla, protože jsem se probudila.

Ráno jsem ten sen svému příteli vyprávěla. On na mě hleděl šokovaně a řekl, že se mu zdálo úplně přesně to samé. Dokázal mi své tvrzení i některými detaily.

Od toho dne jsme oba přesvědčeni, že jsme skutečně prožili minulé životy v dávné době a že náš cit překonal čas. Radek je dnes už přes deset let mým manželem.

Občas si před spaním povídáme o tom, jaký asi byl náš život tenkrát v době, o které se nám zdálo. A oba věříme tomu, že náš vztah je odměnou osudu za to, že se tehdy naše láska nemohla naplnit.

Kateřina B., (57), Praha