Rozdělily nás osobní spory a chyby, dohromady pak dal smutný osud.

Když mi jednoho sobotního rána brzy po probuzení zazvonil mobil a já se podívala na displej, byla jsem překvapená. Volal Kamil, můj bývalý muž. Měl pro mě špatnou zprávu. Sdělil mi, že Aneta, naše jediná dcera je mrtvá. Zabila se v Rakousku při autonehodě.

Nechtěla jsem tomu věřit

Kamil byl zvyklý říkat věci vždy na rovinu. Cítila jsem v tónu, kterým mi oznamoval smrt naší dcery, slzy. První, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že jsem ho vlastně za celou dobu našeho manželství neviděla brečet.

Teprve pak jsem si naplno uvědomila obsah sdělení. Bývalý manžel řekl, že jede za mnou. Přijel za hodinu – tak dlouho mu trvala cesta ze současného bydliště, kam se před čtyřmi lety po rozvodu přestěhoval. Byla jsem stále v šoku, jako ochrnutá. Kamil mi stručně vylíčil, že mu volali z českého konzulátu ve Vídni.

Naše Aneta, jediná dcera – která už žila samostatným studentským životem – seděla na sedadle spolujezdce v osobním automobilu, do něhož plnou silou narazil kamión.

Stalo se to už předevčírem v noci. Podle dokladů vystopovali Kamila, u kterého měla dcera nahlášeno trvalé bydliště, přestože žila sama v pronajatém bytě.

Modlitby nebyly vyslyšeny

Ještě toho dne dopoledne jsme vyrazili do Rakouska na poslední cestu za naší dcerou… bylo nutné potvrdit identifikaci a chtěli jsme si převzít Anetiny osobní věci. Byla jsem jako tělo bez duše: v sobě hrst prášků na uklidnění a před očima mlhu.

Jeli jsme pomalu; vstříc setkání se smrtí není nikdy kam spěchat. Do městečka, poblíž kterého se neštěstí stalo, jsme dorazili pozdě odpoledne. Identifikace Anety se ujal Kamil, tak jsme se dohodli.

Já jsem si přála uchovat si dceru v paměti takovou, jakou jsem jí těch jejích dvacet let znala. Věděla jsem, že pohled na její zničené tělo bych si do smrti z hlavy nevymazala. Čekala jsem na chodbě.

Předtím, než šel Kamil do místnosti, kde měl naposledy na Anetu pohlédnout, stiskla jsem mu ruce a chtěla jsem, aby ze mě nabral k tomuto nejbolestnějšímu kroku v životě sílu.

Těch pár minut, co byl uvnitř, mi připadalo nekonečných. Modlila jsem se, aby došlo třeba k nějakému omylu a nejednalo se o naši dceru. Když Kamil vyšel ven, měl slzy ve tváři. Neřekl ani slovo, jen kývl hlavou. Všechno bylo jasné.

Poslední věc, kterou jsme mohli udělat

Dlouho jsme seděli v autě a mlčeli jsme. Já jsem se stále nedokázala v myšlenkách smířit s tím, že Anetu už nikdy neuvidím. Vzpomínala jsem na všechno, co se odehrálo v minulosti: na její první krůčky, první cestu do školy, trochu divokou pubertu.

Litovala jsem každého ostřejšího slova, které jsem jí kdy řekla nebo každého nedorozumění. Ticho přerušil až Kamil. Začal mluvit o tom, jaké důstojné rozloučení bychom měli naší dceři připravit.

Chytila jsem se té myšlenky, protože se jednalo o poslední věc, kterou jsem mohla Anetě poskytnout. Zůstali jsme v Rakousku ještě několik dní, během nichž jsme museli vyřídit veškeré úřední záležitosti včetně převozu těla.

Informovali jsme o tragédii všechny příbuzné. Po návratu domů jsme pak vymysleli ten nejkrásnější obřad, jaký byl možný. Všechno vyšlo přesně podle plánu a pokud se na nás Aneta odněkud z nebe dívala, musela být dojata stejně jako my.

Ztráta milované dcery nás nakonec s Kamilem znovu sblížila. Vyříkali jsme si všechno, co jsme si v manželství udělali, omluvili se za své chyby a opět spojili své životy – i když jsme znovu do manželství nevstoupili. Navždy nás bude spojovat rána v srdci, která se nedá ničím zahojit.

Jitka S. (55), Děčín