Vím, že není dobré dávat dětem příliš sladkého, trochu jim osladit život není přece ale vůbec nic špatného. Moje snacha to opravdu přehání.

Nesmějí si dát vůbec nic sladkého, čokoláda, jako by byla před nimi sprosté slovo. Loni o Vánocích jsem se už opravdu vytočila.

Pekla jsem cukroví, a protože mi bylo jasné, že se k něčemu takovému moje snacha „nesníží“, dala jsem jim domů nějaké kousky s tím, aby měli cukroví na stole alespoň jako vánoční dekoraci.

Za dva dny jsem se dozvěděla od vnučky, že její maminka všechny ty vanilkové rohlíčky, vosí hnízda a pracny vyhodila do popelnice. Kdyby je alespoň někomu dala…!

Ale nejde jen o cukroví, já vnoučatům nesmím dát ani pribináček, protože se po něm prý tloustne a kravské mléko je jedovaté. Ona jim neuvaří ani pořádnou bramborovou kaši!

Kdysi jsem jim udělala poctivou, s plnotučným mlékem a máslem, a obě děti se mohly utlouct. „Babičko, ty tak dobře vaříš! To je dobrota! Proč nám maminka vaří hnusný jídlo?“ ptala se mě vnučka.

„My pijeme jen sójový mlíčko a čokoládu nesmíme.“ Říkala jsem si, že alespoň ke mně chodí rádi, když dostanou něco, co jim chutná…

Chci mít dobré vztahy

Jenže děti se doma jednou prořekly, co všechno u mě o víkendu hodovaly, a snacha zuřila. Ládovala je živočišným uhlím a běsnila tak, až mi syn zavolal, že mi děti už nikdy nepůjčí. Aby měl doma klid, normálně by to neudělal.

Život se snachou má za trest, i jeho odnaučila jíst vepřové a ráno snídají společně ovesnou kaši nebo jáhly. K tomu popíjejí džusy, které si mixují ze zeleniny. Jednou mi dala snacha ochutnat, byl to strašný hnus, něco takového jsem v životě nepila.

Chutnalo to jako posečená tráva. Neřekla jsem nic, přece jen, chci mít se snachou dobré vztahy. Ona je ale tou, kdo mezi námi neustále rozpoutává boj. Tu­hle ječela jako nepříčetná , že ničím dětem zdraví a podkopávám její výchovu.

Velcí spiklenci

A vzpomněla si taky, že učím děti mluvit sprostě. To když jsem jednou řekla, že si Petřík umazal prdýlku na poli od kravince! Domů už mi děti nepůjčí. Ale i tak se snažím tu její šílenou stravu bojkotovat.

Ve školní jídelně mají speciální obědy, protože tam mají bohužel víc takových bláznivých rodičů. Vnoučata už jsou naštěstí větší, mají rozum, a tak se z nás stali spiklenci.

Dvakrát v týdnu si udělám procházku k jejich škole, o velké přestávce vyběhnou ke vchodu a já jim dám balíček dobrot. Něco, co jsem upekla, k tomu přidám čokoládu, aby si ty nebohé děti alespoň trochu užily.

Ze zoufalství jsem udělala na zimu křížaly, a ani ty nebyly snaše vhod. Prý je v tom spousta cukru, jenže ten je ovocný. Jedli to přece naši předkové, a jak byli zdraví!

Hana (67), Zlín