Při hledání toho pravého se člověk může zmýlit. Osud mu ale dá další šanci.

V mládí není nijak složité se zamilovat. Mladá dívka ani neví jak, a je v tom až po uši. To, že můj přítel je vlastně alkoholik a občas bere i drogy, jsem si tenkrát nechtěla připustit. Jediné, co mě zajímalo, bylo, že se mi líbil a rozuměli jsme si. Měla jsem zkrátka růžovou mlhu před očima.

Po třech letech nastalo peklo

Rodiče měli samozřejmě pravdu, když mi vztah s Patrikem vymlouvali. Stačilo jim, když ho viděli poprvé a vůbec se jim nelíbil. Ve svých jednadvaceti letech jsem měla ovšem svoji hlavu. To, že se otec s matkou nemýlili, jsem zjistila až o tři roky později.

Tehdy už jsem byla za Patrika provdaná – rodiče nám na svatbu nepřišli a já se s nimi nestýkala. Řekli mi, že pokud si Patrika vezmu, tak se mnou už nepromluví ani slovo. Vzala jsem to tak a s manželem jsem se přestěhovala do sousedního města.

Naši mi vůbec nechyběli a asi ani já jim, protože mě za celou dobu nekontaktovali a dokonce ani nevěděli, že mají vnoučka. Rok po svatbě se nám totiž narodil syn. Ty tři roky manželství proběhly tak nějak v normě.

Zvykla jsem si na to, že Patrik je občas agresivní. Několikrát do měsíce přicházel domů opilý. Peklo nastalo tehdy, když ho vyhodili z práce a celé dny se jen povaloval doma. Já jsem byl na mateřské dovolené a peníze jsem neměla.

Patrik mi pořád vyčítal, že nepřispívám do rodinného rozpočtu – sedět na zadku a starat se o dítě by prý zvládl i on. Ponižování bylo na denním pořádku a já se dokonce snížila k tomu, že jsem chodila o jídlo škemrat k sousedům.

Byla jsem naprosto bezradná

Styděla jsem se, ale větší hanbou pro mě bylo mít doma hladového syna. Jakmile jsem se vrátila domů, Patrik mě napadl. Tvrdil, že prý jsem k tomu přišla tím, že jsem se prodala a že neví, co na mně viděl, když si mě bral. Poslední kapkou bylo, když jídlo, které jsem měla pro syna, snědl on sám.

Cítila jsem se ztracená. Posbírala jsem všechnu odvahu, vzala jsem synka, pár věcí a Patrika jsem opustila. Nevěděla jsem, kam mám jít, ale byla jsem rozhodnutá, že co nejdál od manžela. Nakonec jsem zůstala se synem na nádraží, rozhodnutá, že půjdu k rodičům.

Dívala jsem se na jízdní řád a zjistila jsem, že nám pojede už jen noční spoj ve dvě hodiny. Bezradně jsem seděla s malým na lavičce, když si naproti sedl jeden muž. Po nějaké době čekání mě oslovil. Dali jsme se do řeči a zjistili jsme, že jedeme do téhož města.

Měla jsem obrovské štěstí

Rozhovor pokračoval u kávy z automatu – těch mi Milan, jak se jmenoval, koupil hned několik. Byla jsem tak zoufalá, že jsem mu vylíčila celý svůj osud až po bod, když jsem se ocitla se synkem v noci na nádraží.

Milan mi tehdy nabídl pomocnou ruku a řekl, že mohu zůstat u něj, dokud se situace neuklidní.

Vždyť i tak bych rodiče asi velmi vyděsila, kdybych se jim v noci dobývala do domu po takové době a s dítětem, o němž nevědí. Za jiných okolností bych takto bývala neriskovala, vždyť jsem toho muže vůbec neznala.

Neměla jsem ale příliš na výběr. Nakonec se z Milana vyklubal příjemný společník a já u něho zůstala už napořád. Pomohl mi s rozvodem i s tím, abych se smířila s rodiči.

Stal se mým druhým manželem a já jsem mu za všechno vděčná i dnes, po více než třiceti letech od chvíle, kdy jsme se potkali. A co se týká mého prvního manžela, skončil špatně, vlastně se upil k smrti – v pouhých dvaatřiceti letech.

Jana D. (58), Hradec Králové