Pod podlahou jsme hledali schované poklady. Dům byl starý, občas jsme měli štěstí a něco našli. Mysleli jsme, že největší nebezpečí jsou krysy. Ale i ony se „něčeho“ bály.
S bratránkem Pavlem jsme ve starém domě našich prarodičů prolezli snad všechno. Nejvíce spadeno jsme měli na tzv, prostřední místnost v prvním patře, kde zela do podlahy díra a přímo lákala k tomu ji prozkoumat.
Dalo se tam jen plazit, ale zato tam bylo tolik zajímavých věcí! Kromě nejrůznějších novin a časopisů z první světové války, jsme našli starožitnou šavli, tabatěrku a nádherný čajový servis, který si tam někdo ukryl.
Papíry a krabice, v níž byl uložený, vypovídaly o tom, že to patřilo nejspíš Němcům, kteří tam žili a po válce museli pohraničí opustit.
Osedlala si ho a jela
Jednou jsme se zase takto plazili po břiše a byli špinaví od hlavy až k patě, když tu nastalo ticho.
Pavel se zastavil, jeho baterka se nehýbala. „Máš něco?“ zeptala jsem se. „Jo!“ v jeho hlase jsem vycítila hrůzu. „Ale na zádech?“ Namířila jsem baterku k němu. Na zádech mu seděla obrovská krysa, oči jí svítily jako rubíny.
Bylo mi jasné, že nemůžu bratrance vystresovat, aby nezpanikařil. Přemýšlela jsem, co udělat. V lehu na břiše se dalo s krysou špatně bojovat, měla by navrch. Krysy jsou nebezpečná agresivní zvířata. Pavel se pohnul a začal se plazit ke mně. Krysa se vezla.
Jak se bratranec blížil, dívala se stále s větší nelibostí do světla, kterým jsem na ni mířila. Dostala jsem strach, že přesedne.
Doufali jsme v telepatii
„Stůj a nehýbej se!“ přikázala jsem. Zkameněl a koutkem úst utrousil: „Co to je?“ Nezbylo, než říct pravdu a doufat, že zachová klid. Přece jen byl jako dítě z vesnice zvyklý na ledacos.
A tak jsme v leže pod podlahou mezi starými novinami z dob Rakouska-Uherska polohlasem diskutovali, co s krysou na zádech. Ta prostě seděla a vytrvale civěla do světla baterky jako zhypnotizovaná.
V debatě jsme dospěli až tak daleko, kdy nás začnou naši postrádat. Jestli to bude naše rodina nebo rodina té krysy, kdo přijdou dřív. Přišly krysy.
Lezly po nás, očichávaly nám obličej, cítila jsem jejich odporný zápach a dlouhý ocas, jak se po mně sune v několika exemplářích.
Byla to pozemská medúza?
Najednou krysy zpozorněly a v mžiku se rozutekly všemi směry, jako by je něco vyděsilo. Rychle jsme se začali sunout k otvoru. Už jsme byli téměř venku, když se přes nás převalila nějaká divná hmota. Cítili jsme ji oba.
Přeplazila se přes naše těla a mířila do jiné části temného prostoru pod podlahou. Ve světle baterky to vypadalo jako cár mlhy, který měl velikost dospělého člověka a zdálo se, že to má dokonce nějaké končetiny. Mráz mi přeběhl po zádech.
Cítila jsem chlad a špatně se mi dýchalo. Rychle jsme se vysoukali ven a vyběhli z tajemného nikým neobývaného pokoje. Až venku na zahradě jsme si vylíčili vzájemně své dojmy a pocity. Oběma se nám točila hlava a cítili jsme se unavení.
S čím jsme se tam pod podlahou střetli, se nejspíš nikdy nedozvím. Každopádně kontakt s tím byl vysoce nebezpečný. Krysy, které před tím tak rychle utekly, to dobře věděly. .
Radka F. (53), Jáchymov .