Pokud se mezi muže a ženu postaví alkohol, tak se v něm jejich láska nakonec utopí.
V každém vztahu bývá jeden z partnerů o něco silnější, než ten druhý. U nás jsem větší roli vždycky měla já a oběma nám to tak vyhovovalo. Měla jsem celkem ráznou, temperamentní povahu, zatímco můj manžel Erik působil vždy tiše a zakřiknutě. Tohle rozložení rolí nám vyhovovalo.
Nepřipadalo mi to neobvyklé
Společně jsme úspěšně vychovali dvě děti a náš život se odvíjel v normálním duchu. Pár krizí přišlo, asi jako v každém manželství. Musím sebekriticky přiznat, že za jednou z nich jsem stála já a moje chvilková nevěra.
Z nezávazného románku se stal problém, když se můj milenec začal dožadovat hlubšího vztahu. Dozvěděl se o tom i Erik a já jsem mu s pocitem viny navrhla, že se může se mnou rozvést. On ale odmítl a odpustil mi.
Nejspíš právě v tu dobu začal hledat útěchu v alkoholu, nebo jsem to prostě do té doby nezaregistrovala. Už předtím občas zašel s kamarády o víkendu do hospody, a nezůstalo většinou jen u piva.
Nikdy se ale neopil tak, aby to bylo nepříjemné a nebyl agresivní, takže jsem to brala jako normální chlapskou věc. Ve svém okolí jsem měla více takových případů, a vlastně ani můj otec nebo strýc nebyli jiní.
Myslela jsem si, že něco takového je mužům zkrátka vlastní. Ostatně poté, co mi odpustil moji nevěru, jsem měla stále výčitky svědomí, takže by mě nenapadlo jakkoliv Erika omezovat. Ozvat jsem se ale nejspíš měla, možná bych zabránila tomu, co následovalo.
Pochopila jsem, jak se věci mají
Co se týkalo běžných provozních záležitostí, mohli jsme se s Erikem jeden na druhého spolehnout. Ani syn, ani dcera neměli nikdy pocit, že by mezi námi panovali nějaké napětí, nebo že bychom rodinu zanedbávali.
Poté, co se obě dvě děti osamostatnily, zůstali jsme s manželem sami. Já jsem měla z minulosti pro tuto dobu spoustu plánů, které jsme mohli společně uskutečňovat.
Erik se snažil mi v tom vyhovět, i když jsem občas viděla, že to dělá jen kvůli mně a se sebezapřením.
Přestával postupně chodit za kamarády do hospody, z čehož jsem měla radost. Pak jsem ale doma objevila jeho tajnou skrýš. Měl v ní schovaných několik lahví tvrdého alkoholu. Byla jsem na rozpacích, zda se ho mám na to přímo zeptat.
Nechtěla jsem být za nepříjemnou, trápilo mě ale, že Erik možná potají pije víc, než tuším. Přimělo mě to k tomu, že jsem si ho začala víc všímat. Rychle mi docházelo, že je pod vlivem alkoholu opravdu hodně často.
Nebylo to na něm na první pohled znát. Jakmile jsem se však na své pozorování soustředila, musela jsem si konstatovat nepříjemnou věc: z manžela, se kterým jsem dosud tak dobře vycházela, se stal alkoholik!
Musela jsem se rozvést
Erikovu pádu do závislosti bych v té době už asi nedokázala zabránit. Všechno se nahromadilo: v práci dostal kvůli opilosti výpověď a až pak mi přiznal, že už si se svojí závislostí neví rady. Neměl ale silnou vůli k tomu, aby s tím něco dělal.
Doma jsem zlikvidovala jeho skrýš s alkoholem, ale udělal si asi jinou a tu už jsem nenašla. Mezi námi stoupalo napětí, přibývaly hádky. Vrcholem bylo, když manžela přivedli domů policisté poté, co ho našli v dešti opilého na chodníku.
Léčit se ale Erik odmítal a nepomáhalo ani naléhání syna a dcery, kteří už o tom věděli. Vyhrožovala jsem rozvodem a musela jsem to nakonec opravdu udělat, jenže to nebylo nic platné. Poté, co se naše cesty rozdělily, odstěhoval se Erik do jiného města.
Už jsme se příliš nestýkali, jen jsem se o bývalém manželovi občas doslechla smutné věci. V alkoholu se utápí dál, má dluhy a k životu se staví naprosto odevzdaně. Já žiji s novým partnerem, ale při vzpomínce na Erika je mi vždy smutno.
Ivana Z. (60), Přerov