Podezřívala jsem kamarádku samoživitelku, ale všechno bylo jinak.

Moje kolegyně Eva byla o dost mladší než já. Hodně jsme se skamarádily, a když jsem změnila zaměstnání, dál jsem ji navštěvovala. Eva to neměla snadné, na svoji dvanáctiletou dceru Lucku byla sama – partner jí opustil brzy po porodu.

Bylo to těžké rozhodování

Po jedné návštěvě u Evy jsem zjistila, že mi v peněžence chybí tisícikorunová bankovka. Byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem tam měla tři. Cestou z návštěvy jsem ale v obchodě našla pouze dvě.

Ačkoliv jsem si o Evě nikdy nic špatného nemyslela, hned mi padla na mysl jako první podezřelá – tím spíš, že si nedávno stěžovala, jak na Lucku posílá její otec pozdě alimenty. Čekala bych ale spíš, že mě sama požádá o půjčku, a asi bych neodmítla.

Nevěděla jsem, co jí mám při další návštěvě říct. Měla jsem dělat, jako že se nic nestalo a že jsem si chybějící bankovky nevšimla? A zvládla bych přímo Evu obvinit, i když jsem vlastně neměla pro své tvrzení žádné důkazy?

Bylo to těžké rozhodování. Ty peníze mi nijak nechyběly, ale mohla jsem ztratit kamarádku. Jenže kdybych tolerovala takovéto věci, zůstala by Eva ještě kamarádkou? Nakonec jsem se rozhodla, že se Evy na tu tisícovku zeptám.

Motivem byl dobrý skutek!

Rozhovor jsem začala oklikou, abych se Evy nedotkla. Přesto jsem na kamarádce viděla jistou podrážděnost. Tvářila se ale upřímně a mně tak došlo, že s tou tisícovkou opravdu nemá nic společného. Potom Eva zavolala Lucku.

Přede mnou se jí zeptala, jestli o tom náhodou něco neví ona. Lucka zrudla a začala plakat. Pachatel byl jasný. Eva se jí ptala, proč to udělala. Důvod byl překvapující, a svým způsobem polehčující.

Kamarádčina dcerka chtěla pomoci spolužačce, jejíž rodiče jí nemohli zaplatit školní výlet. Lucce jsme s Evou promluvily do duše, že takováto řešení přináší jen další problémy.

Tisícikorunu ale vracet nemusela, jen musela slíbit, že příště už nic takového neudělá.

Vladimíra K. (56), Zlín