Skutečná pevnost vztahu se pozná, když se uvolní pouta, která ho držela pohromadě.

Dlouhá léta jsem žila v mylném domnění, že moje manželství je něčím, co je dáno jednou provždy. Neměli jsme s Richardem žádné problémy, nehádali jsme se, dokázali jsme vždycky najít kompromis.

Nepotřebovali jsme být jeden druhému nevěrný a hledat jinde něco, co by nám doma chybělo. Děti jsme vychovali ve vzájemném souladu a úspěšně. Oba nás také těšilo, jak se syn i dcera projevili životaschopně.

Vystudovali, našli si dobré partnery a jednoho dne došlo k tomu, k čemu dojít muselo: opustili svůj rodný dům. Stalo se to v poměrně rychlém sledu po sobě.

Neměli jsme žádný plán

První dny po odchodu dětí byly dost nezvyklé. Léta jsem byla zvyklá na to, že je mám takříkajíc pod dohledem a vím o každém jejich kroku. Ne že bych se jim nějak příliš míchala do života;

měli jsme mezi sebou dost důvěrná pouta a syn s dcerou se mi svěřovali sami. Tak trochu to pokračovalo díky mobilům nebo internetu. Doma mi to ovšem najednou připadalo jako v pustém zámku.

Nejhorší pocity jsem ale prožila, když jsem si zanedlouho jednoho večera uvědomila, že vlastně s Richardem nemáme žádný plán na to, co dál, jen sami ve dvou.

Trávili jsme předtím volný čas především jako rodina, málokdy jsme měli během manželství čas na to, podnikat něco společně jako pár. Kolegyně v práci mi sice předpovídaly, jak si teď budeme moci s manželem užívat života, ale nic takového nenastalo. Všechno běželo dál ve starých vyjetých kolejí, jen s tou změnou, že bez dětí.

Na společné akce si čas nenašel

Richard byl poměrně workoholik, takže v práci trávil spoustu času a občas ho tam potřebovali i o víkendech. Zatímco předtím jsem si toho nevšímala nebo jsem to brala jako samozřejmost, nyní mi jeho nepřítomnost začala vadit.

Ano, předtím to dělal pro rodinu, alespoň já jsem tak jeho pracovní zápal brala. Proč by si tedy nemohl udělat více času na mě?

Také mně se uvolnily ruce a volný čas, který jsem získala, jsem teď mohla naplnit podle svého, Jenže samotné se mi nikam chodit nechtělo a trávit čas jen u kamarádek a známých mi taky nepřipadalo jako to nejlepší řešení.

Zkoušela jsem vymýšlet různé akce, které bychom s Richardem mohli podnikat. Po dvou měsících jsem musela trpce konstatovat, že nevyšla ani jedna z nich. Manžel buď neměl čas nebo zájem.

Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že to hlavní, co nás spojovalo, byl běžný denní provoz, výchova dětí a péče o ně. Teď byli syn a dcera naprosto samostatní a v našem manželství to mělo stejný dopad, jako když někdo rozváže uzel!

Řekla jsem mu, ať si jde!

Připadala jsem si najednou zbytečná. Richard působil jako někdo cizí. Docházelo mi, že takhle to mezi námi bylo už dávno předtím, než jsme zůstali v domě sami – jen jsme si to neuvědomovali. Na rozdíl ode mě to manželovi nevadilo.

Já jsem se cítila stále nešťastnější. Začala jsem mít deprese. Věděla jsem, že takhle dál žít nechci, ale neměla jsem tušení, jak situaci řešit. Nálada doma se přiostřila. Hádali jsme se s Richardem o každou hloupost.

Během jedné hádky jsem manželovi řekla, ať si jde, když už ke mně nic necítí a nemá o mě zájem. Myslím, že tato slova byla osudná. Nějaký čas se nic nedělo. Potom mi Richard řekl, že podal žádost o rozvod.

Nesnažila jsem se manželství zachránit, připadalo mi, že by to nemělo smysl. Dnes, tři roky po rozvodu, k sobě máme odměřený, ale slušný vztah. Bylo mi líto, že se nás znovu dohromady nesnažili dát ani syn s dcerou.

V současnosti mám přítele a měla bych být spokojená. Já se ale často v myšlenkách vracím k tomu, co se stalo a přemýšlím, kde a kdy jsme udělali chybu.

Eva K. (49), Klatovy