Maminku jsem měla hodně ráda. Nezasloužila si, aby odešla takovým způsobem, jakým se to vinou lékařů stalo.

Snad jedině v období puberty, kdy jsem dělala problémy, jsem měla se svojí matkou trochu problematičtější vztah. Jinak jsme si vždy bezvadně rozuměly. Jakmile jsem dospěla a usadila se, byla mi maminka celý život tou nejlepší rádkyní.

S otcem jsem měla spíš odměřenější vztah a později jsem mu nedovedla odpustit, že od nás odešel. Matka si pak už nikoho nenašla, ale to neznamenalo, že by rezignovala na život. Měla spoustu kamarádek, byla hodně společenská. S příchodem stáří ji netrápily žádné choroby, jak to bývá obvyklé.

Měla to být snadná operace

Byly jsme s matkou v pravidelném kontaktu. Hlídala mi děti, pravidelně jsem ji navštěvovala. Jednoho dne mi řekla, že bude muset jít na operaci se žlučníkem. Znepokojilo mě to, nebyla jsem zvyklá na to, že by matce mohlo něco být.

Ona mě sama uklidňovala, že se jedná jen o banální a běžnou operaci. Viděla jsem na ní, že z toho nemá vůbec žádné obavy a tak jsem se částečně uklidnila také. Do nemocnice se mamince nechtělo, vlastně tam v dospělém věku nikdy neležela.

Brala ale operaci jako nutnost, které se musí podrobit a nestěžovala si. Slibovala jsem, že jí budu věnovat zvýšenou péči, až se vrátí domů. Samotná operace proběhla bez jakýchkoliv komplikací.

Hned druhý den jsem byla matku navštívit v nemocnici. Zdálo se, že je v naprostém pořádku. Na den jejího návratu jsem naplánovala malou oslavu. Netušila jsem, že k ní nikdy nedojde.

Její stav se zhoršoval

Večer u nás zazvonil telefon a já jsem se dozvěděla, že mámu postihly nečekané pooperační komplikace. Řekl mi to můj bratr, který ji byl navštívit po mně. Polekala jsem se. Volala jsem do nemocnice, abych se dozvěděla více informací.

Doktor mě ale ujistil, že je vše v pořádku a že se nemám obávat. Další den se ale matčin stav ještě zhoršil. Poslali ji na rentgen a potom skončila na jednotce intenzivní péče. Snažila jsem se ale marně zjistit něco víc.

Doktor i sestry mlčeli a chovali se ke mně dost nepříjemně. Maminku jsem ještě viděla, ale už byla v kómatu, takže jsem s ní nemohla mluvit. Den nato přišel šok největší. Z nemocnice mi zavolali, že ráno matka zemřela.

Ten den si pamatuji jenom matně. Zhroutil se mi celý svět. Nechtěla jsem tomu věřit. Všechny náležitosti kolem pohřbu zařizoval bratr. Nebýt jeho a ostatních mých blízkých, asi bych ty dny vůbec nezvládla.

Marný boj o spravedlnost

Až týden po posledním rozloučení s matkou jsem se začala zajímat o okolnosti jejího úmrtí. Bratr mi v tom pomáhal. Vypadalo to, že nemocnice podcenila maminčin pooperační stav a následnou péči. Chtěla jsem vypátrat, kdo konkrétně nesl za její smrt odpovědnost.

Pokusy zachránit ji přišly zcela jasně se zpožděním. S bratrem jsme se rozhodli, že si najmeme právníka, který nám s pátráním pomůže. Nešlo nám o žádné odškodnění, ale o omluvu a zjištění příčin. Byl to dlouhý a složitý boj.

V nemocnici byli na podobné případy připraveni, takže měli rovněž dobré právní zástupce. Ukázalo se, že maminčina smrt nebyla jediná, kvůli které se soudí. Ani v jednom případě se ale bohužel nedospělo nikdy k tomu, aby se nemocnice omluvila.

V tomto směru jsme nezvítězili ani my. Celé soudní řízení se kvůli různým odkladům neustále protahovalo a nakonec po dvou a půl letech skončilo konstatováním, že k žádnému zanedbání péče nedošlo.

Nosím v sobě dodnes pocit hořkosti. Vím, že většina lékařů jsou obětaví lidé, kteří umí život zachránit a pacienty vyléčit. Mrzí mě, že v případě mé maminky jsem se setkala s opačným případem někoho nezodpovědného. Nikdy mě to nepřestane bolet.

Věra M. (50), Praha