Zkouškou vztahu bývá nejen to, když někdo z partnerů onemocní fyzicky. Psychické problémy mohou přinést mnohem větší problémy.
Ne každý má štěstí na výběr životního partnera. Mně se to povedlo hned napoprvé. Michal byl v mých očích naprosto ideálním mužem. Měl klidnou, vyrovnanou povahu, dokázal mě vyslechnout a uměl ustoupit, když vzniklo napětí.
Nikdy jsem se s ním nenudila a mohla jsem se na něho kdykoliv spolehnout. Podrželi jsme se navzájem v kritických situacích, například když se náš syn těžce zranil na lyžích a hrozilo, že nebude chodit.
Michal byl navíc i velmi vzdělaným mužem se spoustou zájmů. Věděla jsem zkrátka, že lepšího bych nenašla.
Najednou byl jiný
Svatbu jsme měli, když nám bylo oběma pětadvacet. Po celou dobu manželství jsme byli oba celkem zdraví, pokud nepočítám běžné nemoci jako chřipka a podobně. Michal na tom byl ještě lépe než já. O to více bylo patrné, jak se začal s podzimem života měnit.
Dlouho předtím, než odešel do důchodu, se něco stalo hlavně s jeho povahou. Často působil unaveně, uzavíral se do sebe. Takhle jsem ho dosud neznala. Na moje otázky, co se to s ním děje, mi neuměl odpovědět. Sám to totiž nevěděl.
Předtím ho bavila spousta věcí, nyní už mu začaly být lhostejné. Neuměl si vychutnat ani svá oblíbená jídla. Na nic se netěšil. Říkala jsem si, že to třeba souvisí s jeho zaměstnáním, odkud odešli někteří jeho kolegové.
Tím to ale nebylo, Michala dokonce povýšili a přidali mu peníze. Ani to mu ale nezvedlo náladu. Vypadalo to na vážný problém.
Syn přišel s řešením
S přibývajícími roky se Michalova změna stávala ještě výraznější. Překvapilo mě, když nechal sepsat závěť – protestovala jsem, že na takové věci je přece ještě brzy. Chování svého otce si všimli i syn a dcera.
Syn mínil, že by za tím mohly stát deprese, které by se bohužel ještě mohly prohlubovat.
Navrhoval, aby jeho otec vyhledal odbornou pomoc. Měl dokonce jednu bývalou spolužačku, která pracovala jako psychiatrička. Opatrně jsem tuhle možnost Michalovi navrhla, s obavami, že odmítne.
Jeho reakce byla ale ještě horší, jen pokrčil rameny a odevzdaně řekl, že tu synovu známou navštíví. Současně dodal, že mu to stejně asi nepomůže. Navrhla jsem, že ho na ten rozhovor doprovodím, s tím naštěstí souhlasil.
Bitva, kterou se zatím daří vyhrávat
Čekala jsem na chodbě před ordinací, než si odbornice na psychické problémy s Michalem promluví. Potom si mě zavolala k rozhovoru mezi čtyřma očima.
Potvrdila mi, že s mým manželem je to opravdu na pováženou a že se mám připravit na jeho složitou a dlouhou léčbu.
Byla jsem ochotná udělat pro Michalovo vyléčení cokoliv, pokud se opět stane tím skvělým životním partnerem jako předtím. Tušila jsem, že to bude komplikovaný boj a nemýlila jsem se. Ta bitva trvá vlastně dodnes, i když se dostavily úspěchy.
Oba jsme dnes již v důchodu. Máme za sebou tvrdší chvíle, včetně takových, kdy jsem se bála, že Michal svůj život ukončí dobrovolně. Naštěstí se mi ho podařilo svým přístupem a svojí trpělivostí přesvědčit, aby na sobě začal pracovat.
Snažila jsem se mu dodat motivaci k různým aktivitám. Manžel začal o sobě také sám trochu uvažovat, hlavně když viděl moji upřímnou snahu. Do některých věcí se mu moc nechtělo, ale nakonec dopadly dobře, například různé výlety.
Ať už to bude dál jakkoliv, já při Michalovi budu vždycky stát a pomáhat mu. Dnes už věřím, že se jeho stav nebude dále zhoršovat. Jsem si jistá, že kdyby to bývalo probíhalo opačně a problémy bych měla já, on by se o mě postaral stejně, jako já o něho.
Olga Z. (70), Šumperk