Pokud bych měla něco poradit dívkám, které si vybírají životního partnera, zdůraznila bych, ať si dají pozor na lakomce.

Zamilovala jsem se slepě a bezhlavě, jak se to ve dvaceti letech stává. Až po svatbě mi začalo docházet, že pro Rudolfa, mého životního partnera, jsem až na druhém místě. Na prvním místě byly peníze.

Měl vše pod kontrolou

Rudolf byl přímo posedlý neustálou kontrolou rodinné pokladny. Vymyslel podrobný systém, jak sledovat tok financí. Mně to nejprve připadalo rozumné, až pak jsem zjistila, že pro mého manžela jde o posedlost. Poctivě jsem zapisovala všechny výdaje, jak na domácnost, tak potom i na děti.

Neustále jsem se musela potýkat s výčitkami a nedůvěrou. Bylo hodně věcí, které považoval Rudolf za nepotřebné. Dokonce i důležité věci pro děti do školy pro něho představovaly zbytečné utrácení. S postupem času se to jenom zhoršovalo. Navenek jsem si nemohla na nic stěžovat.

Rudolf byl slušný a věrný, lidé ho měli celkem rádi. Doma jsem ale byla v neustálém stresu. O tom, že bych si mohla koupit něco pro sebe, jen tak pro radost, jsem jenom snila. Za to, jak jsem šetřila hlavně na sobě, mi ale manžel nikdy ani slůvkem nepoděkoval.

Dnes už je to jinak

Děti vyrostly a opustily hnízdo. Zůstali jsme s manželem doma sami. Jednoho dne se Rudolf nečekaně rozhodl, že si budeme dál hospodařit už každý po svém. Kupodivu se mi tím hodně ulevilo. Od té doby se konečně cítím jako svobodný člověk.

Zbývá mi čas na mé záliby a nikdo mi při počítání peněz nekouká přes rameno. S manželem si žijeme tak nějak každý pro sebe, ale mám radost z vnoučat. Zbytek života už chci prožít v klidu, bez hádek o peníze a nepodstatné věci. Možná se ptáte, proč jsem se s manželem nerozvedla.

Bylo to samozřejmě i kvůli dětem, ale k rozvodům mám takový vztah, že je považuji za selhání. Dnes už se na to dívám jinak. Ženy by se neměly nechat ovládat partnerem, pro kterého jsou peníze důležitější, než ony samy.

Jarmila R. (60), Bruntál