Teprve v kritických situacích se pozná, jaká je síla soudržnosti rodiny.

Měli jsme velký rodinný dům na kraji jedné vesnice nedaleko Prahy. S manželem Robertem jsme vychovali syna Lukáše a dceru Adélu. Ti si v dospělosti našli své životní partnery.

Nejprve s nimi žili v Praze, ale měli od nás přislíbeno, že se monou kdykoliv přistěhovat zpátky k nám.

Nejprve se vdala Adéla, později se oženil Lukáš. Adéla naši nabídku přijala jako první. Když se pak měl přistěhovat i Lukáš, museli jsme dům rozšířit o přístavbu. Byla jsem ráda, že mám všechny tak pěkně pohromadě.

Problémy se soužitím

Přístavba zabrala docela dost času. Lukáš jezdil pravidelně pomáhat, stejně tak i zeť Martin. Nejvíc se ale na stavbě nadřel můj muž. Odnesla to jeho záda, ale nakonec se mohl hrdě pochlubit odvedenou prací. Ve velkém domě tak žilo celkem šest lidí.

Brzy se jejich počet rozrostl na osm, protože obě mladé rodiny měly po jednom dítěti. Mohla jsem se tak věnovat jak vnučce, tak vnukovi. Soužití ale nebylo tak růžové, jak jsem si předtím představovala. Co člověk, to většinou jiný názor na různé věci.

K tomu, aby pod jednou střechou žilo šest lidí, je třeba určité tolerance. Té se nám ale pokaždé nedostávalo. Nejvíc netrpělivá bývala Adéla, která měla poměrně temperamentní povahu. Docházelo k drobným i větším hádkám, ze kterých jsem pak byla nešťastná.

Občas padla i slova, co neměla padnout. Přiznávám, že i mně občas ujely nervy. Nálada v domě se pomalu měnila v určité odcizení. Každá z rodin si žila sama pro sebe. Už jsme se tak pěkně nescházeli třeba na zahradě u grilování jako na začátku.

Osudný požár

Na tu letní noc, kdy se všechno změnilo, si dobře pamatuji. Na obloze se k večeru honily těžké černé mraky. I v televizi varovali před prudkými bouřkami. Když začalo hřmít a blýskat se, cítila jsem úzkost. Navíc zhasl proud, protože někde muselo uhodit do vedení.

To se občas stávalo, pro takovou situaci jsme měli v domě svíčky. Takhle silnou bouřku, jaká tehdy řádila, jsme ale do té doby nezažili. Těžko se mi usínalo, potmě a s rachotem a blesky za oknem. První bouřku pak vystřídala další.

Už jsem skoro spala, když do naší ložnice vtrhl Lukáš se slovy, že dům hoří. Okamžitě jsme s Robertem vstali a běželi k místu, odkud se oheň rozšiřoval. Hned mi bylo jasné, že to je velký malér. Oheň zachvacoval další a další místa.

Požárníci už byli na cestě, ale než přijeli, celý dům byl v plamenech. Podařilo se nám zachránit jenom pár nejnutnějších věcí a doklady. Bylo velké štěstí, že nikdo nepřišel o život ani nebyl zraněn. Všechno ostatní ale bylo navždy pryč.

Dokázali jsme to!

Z našeho domu zůstaly jen obvodové zdi. Měli jsme všechno pojištěné, ale k čemu jsou peníze z pojistky, když vidíte, jak váš domov leží v troskách a stoupají z něho poslední zbytky dýmu. Připadali jsme si jako vytržení z kořenů. Tři rodiny najednou tak přišly o střechu nad hlavou.

Byla to nejtěžší zkouška, jaká nás kdy v životě potkala. Co proti tomu byly ty dřívější hádky nebo spory. Nyní záleželo na tom, jak se dokážeme s touto katastrofou vyrovnat. Ukázalo se, že rodinná pouta jsou v životě opravdu tím nejdůležitějším.

Manžel, syn i zeť se jednomyslně rozhodli, že celý dům vystaví znovu. Do té doby jsme si museli najít náhradní bydlení, každá rodina jinde. V odloučení jsme si uvědomovali, jak moc si navzájem scházíme. Postavit nový dům na základech toho starého nám trvalo tři roky.

Zapojili se i naši přátelé a známí. Náš dům teď vypadá trochu jinak než ten původní, ale bereme ho jako opravdový domov. Vážíme si ho tím spíš, že nás stál tolik úsilí a práce.

Ztratili jsme toho tehdy hodně, ale to nejcennější, co jsme získali, je pocit soudržnosti rodiny. Nic se nevyrovná tomu, když máte kolem sebe lidi, kterým na vás záleží a se kterými si společně pomáháte!

Anna R. (50), Benešov