Mnohem důležitější je zůstat spolu, než na to mít potvrzení od úřadů.
Často lidi svede dohromady náhoda. Já jsem v devatenácti letech vypravila na diskotéku do sousední vesnice a tam jsem potkala Jakuba. Předtím jsem už měla krátký vztah, ale nic mi nedal. Na lásku na první pohled jsem do té doby nevěřila.
Setkání s Jakubem mě přesvědčilo, že opravdu existuje. Hned jsem věděla, že bych si ho chtěla jednou vzít. Skutečně k tomu došlo, ovšem až po mnoha a mnoha letech!
Rodiče se pohádali
Na té diskotéce jsme si pouze vyměnili adresy. Telefony tenkrát neměl každý a dopisování byla jediná možnost kontaktu. Příliš jsem nedoufala, že se mi Jakub ozve. Dopis od něho mi ale přišel za týden a já se do sousední vesnice vypravila znovu.
Líbila jsem se Jakubovi stejně jako on mně. Problémem bylo, že měl před sebou dva roky vojny. Dostal povolávací rozkaz na východní Slovensko. Znamenalo to pro nás velkou zkoušku naší lásky. Já jsem mu zůstala věrná a vydržela jsem čekat.
Když se vrátil, hned jsme začali plánovat svatbu. Chtěli jsme mít takovou tu opravdu velikou, s desítkami hostů. Všechno ale pokazili naši rodiče. Nedokázali se mezi sebou dohodnout, kde a jak má veselka probíhat a kdo se jí má zúčastnit.
Měli jsme sice už zamluvený termín, ale raději jsme ho zrušili. Nijak nám to nebránilo v tom, že jsme spolu začali bydlet. Brzy jsem otěhotněla. Opět to znamenalo plánování svatby, alespoň ze strany našeho okolí.
Tentokrát jsme si postavili hlavu my. Prohlásili jsme, že se máme rádi i bez toho, abychom na to měli nějaký dokument. Lidem se to moc nelíbilo, tehdy nebylo moc zvykem žít, jak se říká, na psí knížku.
Rizikové těhotenství
Narodila se nám dcerka Michalka, ale ani pak jsme svatbu neplánovali. Rodiče, příbuzní i kamarádi se s tím smířili. Nikdo nám to nepředhazoval, jen sporadicky se vyskytl hlas, který říkal, že bychom si svůj vztah měli dát do pořádku.
My jsme ho ale v pořádku měli. Občas jsme sami probírali, jaké by to bylo předstoupit před oddávajícího úředníka v rolích ženicha a nevěsty. Přemýšleli jsme o tom hlavně v souvislosti s dcerou, která by se pak mohla začít vyptávat.
Uvědomili jsme si ale, že na to, abychom byli tátou a mámou, nemusíme mít stejné příjmení. Já jsem navíc nikdy nepatřila k ženám, které snily o bílém závoji s vlečkou. Dávala jsem přednost jistotě před romantikou.
Trochu na pochybách jsme pak znovu byli, když jsem znovu přišla do jiného stavu. Tentokrát se jednalo o rizikové těhotenství, které jsem většinu času musela proležet na lůžku. Zdravotní problémy by nám tak stejně nedovolily uspořádat svatbu.
Nečekané překvapení
Michalka dostala bratříčka Filipa. Po jeho narození jsme si slíbili, že spolu zůstaneme, ať se stane cokoliv. Bylo to takové naše malé soukromé „ano“, které mělo větší váhu než cokoliv úředního. A my jsme ho dokázali dodržet až dodnes.
K něčemu se ale musím přiznat. Svatba naší dcery nás před několika lety opravdu uchvátila a já jsem zatoužila prožít něco podobného. Trochu jsem se bála, že se mi Jakub vysměje. Kupodivu na něho ten krásný svatební den Michalky zapůsobil stejně.
Domluvili jsme se, že uděláme malý tajný obřad, kam pozveme opravdu jen ty nejbližší. To se nám povedlo, potom nás ale čekalo překvapení.
Syn a dcera pro nás totiž za našimi zády zorganizovali velkolepou hostinu, kam pozvali snad opravdu každého, koho jsme znali.
Nejprve nás to zaskočilo, ale pak jsme si to skutečně užili. Brali jsme to jako potvrzení toho, že se před dávnými časy na jedné diskotéce skutečně našli ten pravý muž a ta pravá žena. Jen jedna věc po svatbě zůstala stejná: moje příjmení. Za dosavadní život jsem si na ně prostě zvykla a neviděla jsem důvod ho měnit.
Jitka Z. (50), Brno
