V malých dětech se mohou skrývat schopnosti, kterým dospělí odmítají věřit!

Příběh, který vám chci napsat, zní neuvěřitelně, ale opravdu se nám stal. Máme dvě vnoučata, školáka Tomáše a mladší Adélku. A právě jí jsme měli u sebe minulý rok na týden na hlídání.

Večerní telefon nás překvapil

Od té doby, co jsme s manželem v důchodu, se u nás střídají návštěvy. Jednou z nich byl i Miloš, manželův bývalý kamarád z práce. Když jsme ho šli společně s Adélkou vyprovodit před dům, vnučka se podívala na Milošův vůz a řekla, že to autíčko nabourá.

Pousmáli jsme se nad představivostí pětileté holčičky. Ona se ale mračila a trvala na svém. Dál ukazovala na auto a tvrdila, že udělá „bum“. Brali jsme to jako hru, ale jen do té doby, než nám večer Miloš zavolal.

K našemu překvapení měl opravdu vážnou dopravní nehodu, i když nezaviněnou. Na přehledné křižovatce mu nedal přednost nákladní automobil. Auto bylo na odpis, Miloš naštěstí vyvázl jenom s odřeninami.

V úlevě nad tím, že se kamarádovi nic nestalo, podotkl manžel, že naše vnučka má zřejmě věštecké schopnosti.

Nechtěla vůbec nastoupit!

O měsíc později jsme měli Adélku na hlídání jen na víkend. Chtěli jsme s ní jet na výlet. Na autobusovém nádraží jsme prožili zvláštní situaci. Vnučka ukázala na autobus, kterým jsme měli jet a řekla, že nabourá. Odmítala nastoupit.

Tentokrát jsme ji vzali vážně a jeli jsme až dalším spojem. V polovině cesty jsme se dostali do dopravní zácpy. Pomalou jízdou jsme pak projeli kolem nehody. Autobus sjel ze silnice a opřel se o stráň lemující vozovku.

Hned jsem věděla, že je to právě ten spoj, kterým jsme měli původně jet a který Adélka odmítla. Od té doby přemýšlím, kde se to ve vnučce bere. Jednou předpovědět bouračku by se jí mohlo podařit nějakou náhodou, ale dvakrát určitě ne.

Až příště zase ukáže na nějaký dopravní prostředek, přinejmenším půjdu a budu toho řidiče varovat!

Jana U. (60), Ostrava